Izrael (Israel)

ZEMĚ SVĚTA

Události, jež se zde v minulosti odehrály, vedly ke vzniku trí monoteistických náboženství. Práve proto je Izrael spolu s Jordánskem a Sinajským poloostrovem nazýván Svatou zemí.

Název CZ: Izrael
Název ENG: Israel
Originální název: Medinat Yisra'el
Hlavní město: Jeruzalém
Počet obyvatel: 5 938 093
Rozloha (km2): 20 770
Hustota osob/km2: 285,9
Umístění: západní Asie
Sousedi: Egypt, Jordánsko, Libanon, Pásmo Gazy, Sýrie, západní břeh
Úřední jazyk: arabština, hebrejština
Gramotnost: 95 %
Náboženství: židovské (81%), muslimové (15%)
Národnostní složení: Židé 80%, Arabové 17%
Politický stav: parlamentní demokracie
Členství v mezinárodních organizacích: OSN
Měna: izraelský nový šekel ILS = 100 agorot
Kurz (kc): 1 šekel = 5,544 (25. 8. 2005)
Čásové pásmo: +1 p.m. (+2 p.m. letní čas)
Doména (internet): .il
Předvolba (telefon): 00972
mobil: 009725, 009726
Ekonomika: průmyslově vyspělý stát s významnou armádou
Hlavní odvětví ekonomiky: veřejné služby, průmyslová výroba, finance, obchod
HDP (USD): 120,6 mld.
HDP (na 1 obyv. v USD): 19 700
vodní plocha (km2): 440
Velké města: Ejlát, Jeruzalém, Nazaret, Tel Aviv
Hlavní řeky: Jordán
Moře: Mrtvé more, Rudé more, Středozemní moře
Podnebí: subtropické, v létě suché
Úhrn srážek: v oblasti hl. města 530 mm, v oblasti severní vysočiny 600-900 mm
Roční teploty: v oblasti hl. města 9°C (v zimě) až 23,5°C (v létě)
Reliéf: na středomořském pobřeží leží úrodný pás rovin; v centrální oblasti se rozkládá vrchovina; nejvyšší hora Mount Meron (1208 m n. m.)
Flora: křoviny, pouštní vegetace
Fauna: gazela, divoký oslík, leopard, pštros, ptáci
Využití plochy: orná půda (17%), pastviny (7%), lesy (6%), ostatní (70%)
Zajímavosti (architektura): Betlém, Ejlát, Jeruzalém, Nazaret
Zajímavosti (příroda): Jezero Tiberias, Mrtvé more, poušť Negev, Rudé moře
Popis státu: Kolem roku 1023 pr.n.l. Izraelité založili království vedené králem Saulem a Davidem. Hlavním mestem se stal Jeruzalém. V roce 63 pr. n.l. se Izrael stal soucástí Rímské ríše. Za vlády Caliguly vznikala židovská povstání, která však nakonec byla potlacena a Jeruzalém byl vyhlazen. Tato porážka znamenala konec židovského státu a pocátek úpadku Palestiny. Židovský národ byl roztroušen mimo území Palestiny. Události, jež se zde v minulosti odehrály, vedly ke vzniku trí monoteistických náboženství. Práve proto je Izrael spolu s Jordánskem a Sinajským poloostrovem nazýván „Svatou zemí“. Ve 30. a 40. letech 20. století uprchlo mnoho Židu pred Hitlerovým pronásledováním do své staré domoviny v Palestine kontrolované Brity. Prohlásili toto území za své a utvorili zde stát Izrael. Roku 1948 predala Británie kontrolu nad touto oblastí OSN. Zacal konflikt mezi Araby a Izraelci trvající dodnes. V roce 1967 propukla Šestidenní válka, kdy Izrael prevzal západní breh Jordánu a východní Jeruzalém. Behem šesti dnu prišlo Jordánsko o príjmy z prumyslu i o zemedelskou pudu. V roce 1994 došlo k podepsání mírové smlouvy Izraele s Jordánskem.

Článek:


Nedele 21.3.2004
Je pred polednem a práve jsme opustili Egypt na prechodu Taba – Eilat. Máme v plánu navštívit Mrtvé more, Jeruzalém, prípadne Galileu. To vše ovšem závisí na tom, jestli nás do této „zeme zaslíbené“ nebo také „Svaté zeme“ pustí místní úredníci na hranici. Jsme jedenácticlenná skupina a máme za sebou týdenní pobyt v Egypte. Ponorková nemoc je na nekterých clenech evidentne rozeznatelná.
Vyplnili jsme registracní karty a po nutném výslechu, vyzutí do bosa a prohlídce zavazadel pokracovali dále. Najali jsme si taxíky a nechali se odvézt na hospic The Shelter, který nám byl na internetu doporucen. První dojem byl ten, že Eilat je plný Rusu, že se jedná pro nás o drahou zemi, a že si Izraelci oproti Egyptanum své kulturní a prírodní bohatství chrání.
The Shelter je hostel s krestanskou komunitou. Podmínkou ubytování bylo sezení v prátelském kruhu a debatování o Bohu. Ríkali tomu „Rodina“. Našim dorozumívacím jazykem byla anglictina míchaná s ruštinou. Vetšina obyvatel zde mela druhý domov. My byli jediní turisté. Vydrželi jsme to jednou. Pak nás sice zvali do Rodiny, ale z naší skupiny se u nich již nikdo neobjevil. Ubytování bylo možné jen pro ženy. Dostali jsme pokoj se 4 dvouposchodovými postelemi a chlapi spali venku – naštestí bylo pekné pocasí. Konzumace kávy a caje byla neomezená a v cene. Vybalili jsme se a vydali se menit peníze a obhlídnout pobreží hned v centru. V 19:30 jsme se poprvé a naposled zúcastnili Rodiny a ve 22 hodin po velice namáhavém dni zalehli.

Pondelí 22.3.2004
Vyrážíme do slavné podmorské stanice. Od centra mesta je to dost daleko, tak používáme místní MHD. Vstup 69 NIS. Stanice je vyhlášená kvuli svým unikátním exponátum, se kterými se muže pochlubit. Vcházíme do areálu plného jezírek, mustku, pavilónu… Nejvíce me upoutaly obrí vodní želvy, které se v pravidelných intervalech vynorovaly, aby se nadechly. Postupujeme dále, procházíme jednotlivé pavilóny s morskými živocichy. Od nejmenších koníku až po žraloky. Míríme do samotné podmorské stanice po mustku a scházíme hluboko až na morské dno. Obvodové steny jsou plné oken. Odtud máme krásný výhled na morský život. Ryby se pohybují naprosto volne, takže pokud neco vidíme, je to zpusobeno dílem náhodou a dílem podvedomí živocichu, kterí vedí, že v okolí stanice se vždy najde neco k snedku. Vycházím úplne nahoru na vyhlídku. Odtud mužu užasle pozorovat egyptskou Tabu, Eilat a protilehlé brehy jordánské Aqaby, za kterou se dále nachází území Saudské Arábie. Celý tento záliv se nazývá Aqabský. Samotná stanice me velice zklamala. Rozhodne nesouhlasím s oznacením, že je nejlepší. Daleko více mi ucarovalo Oceánografické muzeum v Monte Carlu.
Vracíme se zpet do areálu a cestou pozorujeme z mostu ruznobarevné korály. Je to nádhera, ale není jak šnorchlování tesne v jejich blízkosti. Pred východem sleduji zboží ve stáncích se suvenýry. Nachází se zde také zlatnictví. Pokukuji po nejnovejší šperkarské móde. Práve Izrael je svetová velmoc v broušení diamantu. Postupne však zacíná dotahovat Cína. Toto zlatnictví má svuj stánek také venku. Pristupuji k nemu, abych si prohlédla podlouhlou vanicku s morskou vodou a škeblemi. Nestacím se divit, co to je za prapodivnou výzdobu, protože škeble ruzných velikostí práve vábne nevyhlížejí. Ani jsem si nestihla precíst vystavené povídání o této expozici a už ke mne pristupuje prodavacka. Neco mi nabízí v místním jazyce. Když pochopí, že ji nerozumím, plynule prejde do anglictiny a nabízí mi mušli. Nechápu na co…! Ochotne tedy vysvetlila, že za nejakých 900 CZK si vytáhnu mušli, ona mi ji otevre a prípadnou perli, která v ní bude mi zasadí do stríbrného prívesku na retízku na krk. Za stejnou cenu takto nabízela dárkové balení s retízkem, príveskem a perlorodkou. Ptala jsem se, jaká je pravdepodobnost, že ve škebli nic nebude. Prý se tam vždy nejaká perla najde. Jen né vždy má hodnotu vložených prostredku. Paní mi ochotne nabízí, at si jednu škebli vyberu. Bohužel máme omezené financní prostredky, což se jí snažím vysvetlit. Chápave pokývne hlavou a opet me vybízí… jen tak na ukázku… Vybírám si tedy jednu z nejmenších, abych jim nezpusobila príliš velkou škodu. Paní vysvetluje, že uvnitr muže být perla ruzných barev. Cerná je nejvzácnejší. Pomalu otevírá škebli a tím také stupnuje naši zvedavost. U stánku již stojí celá naše pocetná skupina. Objevuje se ružové masícko a v nem bílá, stredne velká perla. Ptám se jakou že má asi hodnotu? Paní ji zváží a odpoví, že asi 5000 CZK… Škoda, že jsem do toho obchodu nešla. V každém prípade to bylo pusobivé divadlo. Jeden úcastník naší výpravy mel s sebou kameru. Tocil snad všechno. A práve u stánku mu došel film! Takže podívanou jsme si užili poprvé a nejspíš také naposled.
Eilat je jediné izraelské mesto u Rudého more. Cást skupiny se po prohlídce stanice rozhodla pro užívání si bezvetrí na verejné pláži v centru mesta. Mí rodice, já a další dva clenové jsme to zabalili hned vedle stanice na placené pláži, protože zde je možnost šnorchlovat a pozorovat morské útesy, korály a pestrobarevný vodní svet. Toto místo se jmenuje Koral Brach. Izrael si této své nádhery velice cení. Proto se nesmí na útesy šlapat, dotýkat se jich a trhání je trestáno vysokou pokutou. Do more ústí z brehu nekolikametrové mosty a útesy jsou ohraniceny nataženými lany. Pohyb lidí v mori je ostre sledován plavcíkem. Pozorujeme svet z príbehu „Hledá se Nemo“. Po shlédnutí filmu jsem si myslela, že barvy rybek jsou príliš velká fikce. Zde jsem se již podruhé na vlastní oci presvedcila, že si animátori filmu nevymýšleli. Avšak krásnejší vodní svet jsme videli v Egypte v zátoce Blue Hall u mestecka Dahab. V porovnání je Izrael chudý. Ovšem úplne nejvetší zážitek ze šnorchlování mám z roku 2005 z jordánského pobreží.
V celém zálivu je neuveritelne cisté more, prestože Egypt je znám svým ne príliš pozitivním postojem k ekologii (je to jedna z nejšpinavejších zemí). Eilat je obrovské prístavní a prumyslové mesto a Aqaba dokonce jediný prístav Jordánského Hášimovského království. Všechny tri strany podepsaly prísné ekologické dohody. Je to až s podivem, protože se jedná o konsenzus muslimu, židu – trí národu, které v nedávných dobách rešily spory na ostrí nože.
Když jsme se dostatecne vymáchali, rozhodli jsme se pro peší chuzi zpet do mesta. Procházeli jsme kolem delfíní observatore. Protože bylo již po programu, pustili nás na obhlídku dovnitr zdarma. Byla to menší zahrada s exotickým ptactvem, píscitá pláž s lehátky a tomu všemu vévodily nádrže s delfíny. Šlo o vyhrazené kruhy v mori, kde se delfíni zdržují a odkud také predvádejí svou show. Název spolecnosti je Observatory diving with dolphins. Vstup vyšel na 42 NIS, plavání mezi delfíny 227 NIS a šnorchlování mezi delfíny 274 NIS. Vcelku jsem byla naštvaná, protože by delfíni byli rozhodne zajímavejší než podmorská stanice. Ale je to ciste muj názor, protože mám s cím srovnávat. Pokud nekdo neholduje šnorchlování nebo vubec plavání mezi „morskou havetí“, pak práve pro nej bude stanice zážitek na celý život.
Po ceste na ubytovnu jsme ješte na autobusovém nádraží v centru zjistili v kolik hodin nám další den jede autobus k mrtvému mori. Tady uprostred mesta se prímo nad našimi hlavami objevilo letadlo, které manévrovalo na pristání. Byl to ohlušující rachot odrážející se od vysokých hotelových budov. Poprvé v živote jsem videla letište v centru mesta. Poté jsme se již s nicím nezdržovali, protože se zacínalo smrákat a pádili jsme, naprosto uchození, do postýlek. Ten vecer nám všem zacaly chodit SMSky z domova: „Kde jste? Jste v porádku?“ Až druhý den jsme se dozvedeli, že byl spáchán atentát na predního extrémistického vudce. Tragédie nesoucí dalekosáhlé následky se odehrála v Jeruzaléme, kam jsme meli namíreno.
Ubytování stálo 30 NiS na osobu a noc, bez ohledu na to, kde clovek spal (jestli v posteli na pokoji nebo ve spacáku venku na zahrade).

Úterý 23.3.2004
Brzy ráno budícek a hurá na autobus. V 7 hodin jsme opoušteli Eilat a pokracovali dále do Ein Gedi. Z pruvodce jsme vycetli, že toto je témer jediné stredisko u Mrtvého more. Doprava prišla na 55 NIS.
Pruvodce se nezminoval o podrobnostech krajiny, kterou jsme ujíždeli. Nám však tyto informace nezustaly utajeny. Ovšem dozvedeli jsme se je až o rok pozdeji, kdy jsme opet nastoupili stejnou trasu do Jeruzaléma, ale tentokrát s cestovní kancelárí a pruvodkyní. Na území dnešního Izraele dochází k podsouvání africké a asijské zemské desky. Proto je Izrael dejištem castých tektonických cinností. V prumeru se zde denne vyskytují 2 zmeritelná a nespocet malých zemetresení. Tato cinnost pomalu uzavírá Bosporskou úžinu a pokracuje pres Genezaretské jezero po Mrtvé more. V soucasnosti se Mrtvé more nachází -400 m pod úrovní nadmorské výšky. Projíždíme kolem rezervace gazel, pštrosu, oslíku… V horách žijí 3 gepardi. Základní ideou je vrátit Izraeli puvodní zvírata, která zde žila v biblických dobách. Izrael se také muže pyšnit nejvetší migracní cestou ptáku, kterí mírí ze severu na jih a naopak. V dáli mužeme zahlédnout pulmetrový plot, který lemuje hranici Izrael – Jordánsko. Plot nemá za úkol zabránit prechodu lidí mezi zememi, ale zabránit zvíratum, aby se dostala do Jordánska. Zatímco jsou v Izraeli chránená, v Jordánsku je povolen jejich odchyt. Jedeme dále a dovídáme se o podstate kibucu, jež se v místních kopcích rozkládají. Jsou založeny na principu rovného delení a spolupráce. Obvykle se zabývají zemedelskou cinností – produkují mléko – krávy dojí nadprumerne, protože nejsou uzavreny. Chlévy jsou pod otevreným nebem, dobytek je jen chránen proti slunci. Chce-li nekdo nový do spolecenství vstoupit, musí rozhodnout rada. Kdokoliv muže kdykoliv vystoupit. Zajímavé také bylo, že první mobilní telefon byl vyvinut v Izraeli a také Pentium se zrodilo v této zemi. Dováží se sem diamanty, které se dále opracovávají. Izrael je svetová velmoc v opracovávaní diamantu. Toto vychází z historie… když židé prchali a hledali svuj nový domov, brali všechen svuj majetek s sebou. Ten se nejlépe prepravoval práve v diamantech. V soucasnosti se zde brousí více než polovina svetové vyvážené zásoby. Továrny v okolí se venují zchlazování fosilní vody. Jde o vodu, která se teží z velké hloubky. Je ohrívána zemským jádrem. Aby byla použitelná napríklad na zalévání, musí se zchladit. Z továren vychází bílé oblácky páry, které pri procesu vznikají. Samozrejme, že se v oblasti u Mrtvého more využívá jeho minerálu a soli… Všude kolem jsou polícka na odparování vody a produkci soli. Minerály využívají producenti kosmetiky jako je Avaha.
Mrtvé more je proslulé svou vlastností. V jeho vodách je tolik rozpuštených minerálu a solí, že vzniká roztok až olejovitého charakteru, v nemž není možno zcela se potopit. Voda nadlehcuje tak, že nelze plavat. Clovek se muže jen prevalovat a rochnit se. Oblast je známá lécením kožních nemocí. Ovzduší obsahuje takovou koncentraci brómu, že není možné spálit se na slunícku. Všechny tyto poznatky jsem si na vlastní kuži overila. Já, která trpím v Chorvatsku alergií na slunce, jsem zde bez opalovacího ci jiného krému nemela jediný kožní problém.
Autobus na své ceste do Jeruzaléma udelal plánovanou zastávku v lázenském centru Ein Gedi. Je zde spousta hotelu s bazény, které se rok co rok nachází stále dál a dál od brehu Mrtvého more, protože to neustále vysychá. Mrtvé more je napájeno výhradne rekou Jordán, která je v oblastech jimiž protéká, využívána k zavlažování. Do more se tak dostane jen malé množství vody. Jordán má spoustu minerálu a je mírne slaná. Protože se zde kvuli témer nepretržitému slunícku spousta vody odparí, je more stále více slanejší. Mrtvé se nazývá proto, že v jeho vodách nic nežije. Byly již zpracovány návrhy na prokopání kanálu s Rudým morem, ale realizace je v nedohlednu… Navštevujeme zde místní kiosk s kosmetikou a odvážíme si pravé bahno od Mrtvého more. Autobus pokracuje dále a my vystupujeme hned na další zastávce. Údajne zde mel být kemp, ale není tady nic krome verejné pláže, sociálního zarízení a rychlého obcerstvení, ve kterém obložená bageta stojí 12 NIS. Lebedíme si v mori a nekterí si po tele matlou bahno, které dolují zpod kamínku a kamenu. Jsme všichni cerní, plavky znicené…štípe me to, tak vše smívám v mori, které je nechutné pri olíznutí. Na vzduchu rychle osychám a sul mi stahuje pokožku. Sprcha vždy nutná! Pozdeji se dovídáme, že toto bahno žádné lécivé úcinky nemá, ale je s ním sranda. Místní nás varují, abychom se nepokoušeli vypít vodu z more! Prestože pokožku lécí, uvnitr by mohla rozleptat orgány a být prícinou úmrtí.
Opet chodí zprávy z domova a skupina odmítá jet do Jeruzaléma. Alespon na pár dní. Utáboríme se tedy na pláži a prespíme pod širákem. Hledáme nejakou podložku a nalézáme hromadu kartónových krabic. Skvelá izolace! Protože se rychle stmívá, zaléháme do spacáku. V 18 hodin je tma a já už spím. Zato ráno nás ceká nepríjemný budícek. Mouchy zde vlezou snad úplne všude.

Streda 24.3.2004
Ráno jsme dali všechny naše veci na jednu hromadu. Já a mami jsme hlídaly. Kluci ze solidarity chvíli s námi pobyli a zbytek skupiny mel volno s tím, že my si ho udeláme další den. Takže jsme celý den strávily u more lenošením a válením se. Hoši nás pak opustili a udelali si výlet na Masadu. Masada v dobách dávno minulých sloužila jako nedobytná pevnost. Naposledy se zde skrývala poslední odbojná skupina, která se nechtela vzdát rímským vojákum. Rímané pevnost na vrcholku hory vytrvale obléhali. Když odbojníci videli, že je zle, vybrali si radeji smrt než vydat své životy do rukou neprítele. Zvolili 10 udatných, kterí meli zabít nejprve deti a pak ženy a muže. Z deseti posledních byl vybrán jeden, který pak mel dílo dokonat a nakonec zabít sebe sama. Když Rímané Masadu dobyli, nenašli zde jediného živácka. Dnes však pevnost není zdaleka tak nedobytná. Na horu se muže vyšplhat ci pohodlne dopravit lanovkou. Snídáme, obedváme a veceríme bagetu z bufetu. V noci se zvedá silný vítr. Trpím jím až do rána, kdy konecne utichá. Chci se konecne vyspat, když opet zacíná nálet much…

Ctvrtek 25.3.2004
V 7 ráno vyrážíme 1 km po ceste do Rezervace. Do 8 hodin cekáme až nám otevrou. Je zde nekolik tras. Od nárocných po jednoduché. Pozorujeme malá zvírata. Pripomínají nám svište, ale zrízenec nám vysvetluje, že jde o úplne jiného živocicha…prý se jedná o nejbližšího príbuzného slona. No proste „sloncík“. Celý zbytek dne jsem tato plachá zvírátka nahánela s fotoaparátem, ale nezdarilo se. V podstate jsem si je nemohla ani porádne prohlédnout – až letos v pražské ZOO. Rezervace se nachází uprostred pustiny. Z duvodu sucha zde bez zavlažování nic porádného neroste… a najednou objevujeme pramen Ein Gedi, který je dole stácen a prodáván do celé zeme jako pitná pramenitá voda. Hluk nás pritahuje stále blíž a najednou stojíme u prekrásných vodopádu, kde se podle Bible skrýval David pred svým tchánem. Postupujeme stále výš, prekracujeme bod nula a drápeme se dál do skal, abychom následne mohli být odmeneni výhledem po okolí. Vracíme se zpet do základního tábora. Jako všude, také zde musíme ochutnat místní kuchyni. Vyhledáme restauraci a za 60 NIS si 3 naložíme plné tácy. Bylo toho tolik, že se to sníst nedalo a neco z toho bych nesnedla ani v menším množství – treba kuskus mi vyložene nechutnal. Asi záleží na úprave.
Zbytek dne trávíme na pláži a bavíme se pozorováním muslimu, kterí se koupou a sprchují naprosto oblecení. Ženy ani šátky, které zahalují jejich hlavy neodkládají. Je vecer a jdeme spát. Brzo ráno odjíždí autobus do Jeruzaléma. Doufáme, že nepokoje v ulicích ustaly, a že bude na chvíli klid. Protože v nedeli odlétáme z Tel Avivu do Prahy, vypouští se plánovaná oblast Galilea. Zbývající cást pobytu máme tedy výhradne na Jeruzalém a cestu „Po stopách Krista“, jak jsem ji pozdeji pojmenovala.

Pátek 26.3.2004
Ráno odjíždíme brzy. V autobuse s námi sedí už jen pár vojáku, kterí vždy nekde vystoupí, jinde zase nastoupí. Jiní turisté jsou v nedohlednu a místní obyvatelstvo se k nám také nepripojuje. Projíždíme Jerichem a za chvíli nás vítá bod nula. Tady se nacházíme v nulové nadmorské výšce. Ješte pár kilometru a objevujeme se mezi moderní zástavbou mesta, na nejž si delají nárok jak muslimové, tak židé a v neposlední rade také krestané. Smesice kultur je videt na každém kroku. Prijíždíme na autobusové nádraží. Ceká nás opet povinná kontrola. Když však vidí skupinu jedenácti lidí s nabalenými batohy, nechají nás vyjít do ulic. Sháníme se po taxi a necháváme se odvézt do hotelu, který nám doporucil jiný zapálený cestovatel ve svém clánku na internetu. Hotel je však zrušen. Odtud už pešky hledáme náhradní ubytování. Koncíme v solidne vypadajícím hotelu Palatin. Noc na osobu za 25 USD. Široké postele a televize, na které nic jiného než hudební kanál nechytám. Sond od Enrique Iglesias „I´m not in love“ se mi dostává castým opakováním pod kuži. Vím, že kdykoliv tu písen uslyším, navždy mi bude pripomínat dny strávené v Jeruzaléme. Po vynuceném odpocinku (já bych šla na obchuzku treba hned) se konecne vydáváme do ulic! Welcome to Jerusalem! Paráda. Neznám nádhernejší mesto. To mi mužete verit.
Jako by v samém srdci mesta je hradbou obehnaná stará – historická – biblická cást, jež se delí na 4 ctvrte. I peší turista bezpecne pozná, ve které ctvrti se práve nachází. Krestanská nabízí nespocet kostelu, arabské dominují typická tržište, židovskou poznáte po místních obyvatelích a nejnovejší zástavby. A pak je zde ješte cást arménská, která je prakticky vylidnená, protože ji turisté príliš nenavštevují a splývá se ctvrtí krestanskou. K té židovské cásti… V dávných dobách byli židé za trest z Jeruzaléma vyhnáni a vstup do jeho ulic jim byl povolen jen na jeden den v roce. Aby však nemeli duvod proc se vracet, muslimové jejich ctvrt prakticky znicili. Proto jen zde mohly být zahájeny vykopávky a objeveny staré rímské zástavby a kanalizace. Dnes zde stojí nová zástavba. Architekti však dusledne dbali na celkový ráz oblasti, proto použili stejný stavební kámen jako ve zbytku starého mesta, aby rozdíl nebyl tak markantní.
Procházíme Hnojnou bránou (tudy se z mesta odvážel odpad) a následne bezpecnostní kontrolou. Ocitáme se u Východní zdi nebo také Zdi nárku. Je to jediná cást bývalého Šalamounova paláce na Chrámové hore. Dnes místo paláce stojí tretí nejsvatejší muslimská svatyne – Skalní dóm se zlatou kupolí. Dóm celému mestu vévodí a je to nejvetší dominanta práve díky zlaté kupoli. První dve svatyne jsou Mekka a al-Aksá, která se nachází poblíž Skalního chrámu. Dóm stojí na obrovském nádvorí. Turista smí vkrocit pouze sem. Nám je však vstup zabránen, protože dnes se koná pohreb zavraždeného extrémisty. Všude je plno ozbrojených policistu. Stejný pocet mužu i žen. Ženy v Izraeli mají dvouletý povinný vojenský výcvik. Proto není neobvyklé potkat mladickou vojandu se samopalem vetším jak ona sama. Rok na to jsme se opet pokoušeli o vstup. Jenže zrovna nebyly návštevní hodiny. Tak musíme prijet do Jeruzaléma potretí – nekdy príšte.
Zed nárku se nachází v židovské cásti a židy je brána jako synagoga. Proto je nutné se tak u ní také chovat. Nemluví se nahlas, muži musí mít jarmulku, ženy by si mely zahalit hlavu a ode zdi se odchází celem k ní – takže pozpátku. Zed je rozdelena na dve cásti. Ta vetší je pridelena mužum a menší ženám. O rok pozdeji je ženám ukrojeno ješte více z jejich cásti. Zed je postavena z obrovských kamenu a spáry mezi nimi vyhlodal zub casu. Traduje se, že prání napsané na kousku papírku a vložené do spáry, se vyplní. Pokud ovšem papírek nevypadne… Americani dokonce posílají svá prání faxem a zde si platí poslícka, který místo nich prání mezi kameny vloží. Pri dnešním poctu turistu, kterí Zed navštevuje by pránícka nebylo kam dávat. Proto Židovská obec jednou za cas vysílá vyslance, který prání opatrne vybere a na tajném míste na Chrámové hore je zakope.
Jdeme dále a nacházíme se na Via Dolorosa. Tudy Ježíš procházel se svým krížem, který dovlekl až na Golgotu. Procházíme Krížovou cestu tak, jak kdysi Ježíš. Prohlížíme si místa všech jeho zastavení. Pomalu cesta stoupá. Dnes je zde dum na domu, ale výstup na Golgotu (v prekladu Lebka) musel být namáhavý. Na samotné hore stojí Chrám Božího hrobu. Vystupujeme po schodech do horní cásti chrámu a nalézáme místo, kde údajne postavili Jeruzalémští kríž s Ježíšem. Dokonce si mužeme sáhnout na kousek skály, která je pod vitrínou s malou dírou akorát pro ruku. K místu je nutno sklonit se. Když se clovek postaví, zjištuje, že se práve poklonil kríži. Tuto cást kostela spravují popové a je to videt také na výzdobe. Scházíme dolu a objevujeme kamennou desku pomazanou vonnými oleji. Zde byl Ježíš po snetí z kríže balzamován. Výjev na stene napovídá více… Když Ježíš na kríži skonal, zatáhla se obloha a nastalo zemetresení. Skála pukla. Pod vitrínou vidíme kousek z oné praskliny. Podle povesti dopadla kapka Ježíšovy krve na místo, kde na veky spocíval Adam. Takto byly vykoupeny lidské hríchy a kruh se uzavrel. ) Po nabalzamování byl Ježíš uložen do jeskyne, odkud vstal z mrtvých a vchod byl zavalen kamenem. Na tomto míste je uprostred chrámu vybudován baldachýn, který celé místo zakrývá. Každorocne se zde mení církve, které se o místo starají a ciní si na nej nárok. Tentokrát tato povinnost pripadla pravoslavným. Dovnitr nás po 4 pouští pop. Poklekáme pred stenou plnou svatých obrázku. Je to vysoce duchovní zážitek a vycházím ven s tresoucími se koleny. Takto na me ješte žádný kostel nezapusobil.
Venku se vydáváme na strechy Jeruzaléma. Je tu sít ulicek. Místní si takto zkracují cestu, aby se nemuseli vyhýbat v preplnených tržištích. Pokracujeme dále na Olivovou nebo také Olivetskou horu. Úplne nahore je vyhlídka. Otevírá se nám pohled na Svaté mesto se svou zlatou dominantou. Olivetská hora je poseta chrámy. Po ceste dolu navštevujeme svatyni odkud byl Ježíš vzat na nebe a v kameni zustal otisk jeho chodidel. Vidíme Dominus Flevit – Pán zaplakal – ve tvaru kapky s oknem a výhledem na mesto místo oltáre. Pravoslavný chrám svaté Kateriny, chrám Pater Noster, jehož zdi jsou zdobeny otcenáši ve všech jazycích sveta. Scházíme stále níž a navštevujeme Chrám hrobu Panny Marie a vedlejší Chrám národu na jehož stavbu se složilo 12 zemí sveta. Hned vedle se nachází Gecemanské zahrady. Je to spíše malá oplocená zahrádka s vyznaceným chodníckem. Mezi pestrobarevnými kvetinami se nachází staré olivovníky. Zde Ježíš casto trávil chvíle rozjímáním. Zde se také nachází místo, kde prosil otce nebeského, aby z nej snal ten pretežký úkol. K popraskaným olivovníkum se váže povest. Když Ježíš zemrel, všechny stromy v zahrade žalem ztratily své listy a prestaly plodit. Až na olivu. Ta nesla své plody dále. Ostatní stromy jí to vycítaly: „Cožpak ty jsi Ježíše nemela ráda? Ty pro nej netruchlíš?“ Oliva však neodpovedela. Po case nahodily stromy opet listy, zacaly nést plody a na svuj zármutek zapomnely. Až jednoho dne se ozvala rána. Oliva praskla. Stromy si tak uvedomily, že zatímco ony na Ježíše zapomnely, oliva se trápila dlouhá léta uvnitr, až to nevydržela a žalem pukla.
Odtud máme krásný výhled na hradby starého mesta a Zlatou bránu. Tudy Ježíš vcházel do Jeruzaléma na Velikonoce. Dle Bible až prijde Soudný den, Spasitel opet vstoupí do mesta touto bránou. Muslimové z toho meli takový strach, že bránu radeji zazdili. Na venkovní strane hradeb, prímo pred Zlatou bránou nachází se nespocet hrobu. Protože tak, jak Spasitel bude vstupovat do mesta, bude krísit duše mrtvých… Každý chce spocívat co nejblíže místu, kudy Spasitel projde. Pres cestu hroby pokracují a zvedají se do kopce – Olivová hora. Dnes jsou na Olivové hore s výhledem na Zlatou bránu pochováváni jen prominenti.
Cestou zpet do hotelu navštevujeme horu Sion. Zde je hrobka krále Davida a o patro výš se nachází veceradlo. Zde se údajne konala poslední vecere Páne a jeho ucedníku.

Sobota 27.3.2004
Na pokoji posnídáme poslední zásoby a vycházíme z hotelu. Zrízenec nás volá zpet. Máme pripravenu snídani. Dáváme si tedy druhý chod a s plnými brichy opouštíme hotel. Ceká nás výlet do Betléma. Najímáme taxi a vydáváme se za hranice Jeruzaléma. Daleko nedojedeme a zastavují nás ozbrojenci. Pro vjezd na Palestinské území nemáme povolení. Naštvaní se tedy vracíme zpet do mesta. Ponorková nemoc je už znát na každém. Rozdelujeme se. At si každý jde kam chce. Já a mí rodice míríme do nového Jeruzaléma.
Dostáváme se k muzeu, které opatruje Kumránské svitky. Nekteré predstavují nejstarší dochovaný zápis biblických knih, jiné jsou pojednáním o dejinách. Pro jejich uschování byla navržena speciální budova. Vidím ji z dálky. Je celá bílá a má tvar vázy, ve kterých byly svitky nalezeny. Do muzea však nejdeme, protože se svitky restaurují a vše je zavreno. Kousek odtud sídlí Kneset – izraelský parlament. Do budovy nás nechtejí pustit, protože momentálne není otevrena pro verejnost. Objekt je hlídán. Alespon, že k Menore nám vstup povolili. Je to sedmiramenný svícen – symbol izraelského státu. Reliéfy na ramenech zachycují židovské dejiny. Za Menorou nacházíme príjemný parcík, kde mužeme spocinout. Je teplý den. Na jeho okraji míjíme budovu soudu a z náhorní plošiny sledujeme pokracování stavby zdi mezi Jeruzalémem a palestinským územím. Zed se táhne nekolik kilometru až do ztracena. Naposledy se jdeme rozloucit se starým mestem a míríme do hotelu.

Nedele 28.3.2004
Den odjezdu je tady. Koncí naše cesta pres Egypt do Izraele. Balíme se, snídáme a odjíždíme do Tel Avivu na letište. Tady máme ješte 4 hodiny cas do odletu letadla. Cekáme na výzvu k odbavení. Letadlo za 2 hodiny odlétá! Dovídáme se, že si zavazadla musíme nechat proverit bezpecnostní kontrolou. Radíme se do dlouhé fronty. To nemužeme stihnout! Kdosi si všímá naší velké skupiny a bere nás stranou. Procházíme výslechem: „Kde jste byli? S kým jste se setkali? Kdo byl váš pruvodce? Co si vezete? Kdo balil vaše zavazadla? Kdo zavazadla vykládal z auta? Proc mám nabíjecku na mobil mezi drogerii? Proc si vezu písek z Egypta?...“ Proste spousta nesmyslných otázek. Konecne nám batohy oznacili za zkontrolované a poslali nás s nimi pres celou odletovou halu na odbavení. Byl zde takový mumraj, že kdybych do batohu neco pridala, nikdo si toho nevšimne. Let do Káhiry trval 3 hodiny, z Tel Avivu asi 4.
Fotky: foto1.jpg, foto2.jpg, foto3.jpg, foto4.jpg, foto5.jpg, foto6.jpg, foto7.jpg, foto8.jpg, foto9.jpg, foto10.bmp
Popisky fotek: Rudé more, stanice, Masada, rezervace Ein Gedi, Mrtvé more, bazar v Jeruzaléme, Zed nárku, Jeruzalém, Menora, císlovky

Autor clánku: iriri