Americká akita (American akita)

Zvětšit :::

ČESKÝ NÁZEV: Americká akita PŮVOD: V průběhu staletí se Americká akita využíval k nejrůznějším účelům, například k lovu medvědů, jako hlídací pes či společenský pes šlechty. POPIS: Akita měl vždy široké použití. Jako pes hlídací, lovecký, bojový, tažný i společenský. Byl symbolem štěstí a zdraví. Je to klidný, věrný, poslušný, bdělý pes. Navenek silný a odvážný, v srdci jemný, při dobré výchově velmi oddaný rodině. Málo štěká. K nevítaným návštěvám dokáže být velmi razantní. Touží žít v co nejtěsnějším kontaktu s pánem a rodinou. Tělesně je velmi nenáročný a otužilý, může být celoročně ustájen venku. Péče o srst je zcela běžná, na péči nemá akita nijak zvláštní nároky. Je to pes vhodný pro zkušenější majitele, kteří jej dokáží pevně a důsledně vychovávat a poskytnout mu nějaké pracovní či sportovní vyžití. Jedná se o velkého psa robustní konstituce, harmonický, celkově mohutný a silné kostry. Pro plemeno je charakteristická široká hlava ve tvaru tupého trojúhelníku s hlubokou tlamou, poměrně malýma očima a vztyčenýma ušima směřujícíma kupředu většinou ve stejné úrovni se zadní částí šíje. VÝŠKA: Pes má v kohoutku 66 až 71 cm Fena má v kohoutku 61 až 66 cm VÁHA: Plemený standard hmotnost neuvádí. SRST: Americká akita má patrovou srst. Podsada je silná, jemná, hustá a kratší než krycí srst. Krycí srst (pesíky) rovné, tvrdé a poněkud odstávající. Srst na hlavě, v dolní části končetin a na uších krátká. Délka srsti na kohoutku a zádi přibližně 5 cm, což poněkud přesahuje délku srsti na ostatních částech těla s výjimkou ocasu, kde je srst nejdelší a nejbohatší. Jakákoliv barva jako červená, žlutá, bílá atd.; přípustná je i strakatá a žíhaná. Barvy jsou zářivé a jasné, znaky jsou dobře vyvážené, s maskou, nebo bez ní, nebo s lysinou. Bílí psi (jednobarevní) masku nemají. Strakatí psi mají bílou základní barvu s velkými rovnoměrně rozmístěnými skvrnami pokrývajícími hlavu a více než jednu třetinu těla. Barva podsady se smí lišit od barvy krycí srsti. CHARAKTER: Americká akita je největší zástupce japonských špicovitých psů. Byl v zemi svého původu vyhlášen za národní kulturní dědictví. Je to velký, silný a kompaktní pes s typickou špicovitou hlavou, tmavým okem, vzpřímenýma ušima a pozorným výrazem. Má silné končetiny a osvalené tělo, které napovídá o jeho původním poslání zápasníka. Ocas má nesený pevně stočený na zádi. PLEMENO: Skupina 5 – špicové a primitivní plemena. Sekce 5 – asijští špicové a příbuzná plemena. Pracovní zkouška není požadována. OFICIÁLNÍ ZKRATKA V ČR : VJP – Velký japonský pes ČÍSLO STANDARDU: 344 ( uznaná plemena FCI ) Jako mezinárodní plemeno byl zaregistrován v roce 05.01.2006. Země původu je Japonsko. Historie vzniku plemene... Počátky historie americké akity se shodují s vývojem japonské akity. Od roku 1630 byly v oblasti Akita používáni psi Akita Matagis (středně velcí psi původně určení k lovu medvědů) jako bojoví psi. Od roku 1868 docházelo u tohoto plemene ke křížení s plemeny tosa a mastif. Tím sice vzrostla velikost akit, ale ztratily se typické vlastnosti špiců. Třebaže byly psí zápasy v roce 1908 zakázány, plemeno se zachovalo a bylo dále šlechtěno jako velké japonské plemeno. V roce 1931 bylo devět vynikajících jedinců akit prohlášeno národní památkou. Během druhé světové války (1939 – 1945) se psi běžně používali jako kožešinová zvířata pro ošacení vojenských jednotek. Policie nařídila odchytit a zkonfiskovat všechny psy s výjimkou německých ovčáků používaných pro vojenské účely. Někteří chovatelé se pokoušeli obejít toto nařízení křížením svých psů s německými ovčáky. Po skončení druhé světové války byl počet psů plemene akita drasticky zredukován a toto plemeno se vyskytovalo ve třech samostatných typech: 1) Akity Matagi, 2) bojové akity a 3) ovčácké akity. Následkem toho byla situace v plemeni velmi složitá. Po válce během obnovy čistokrevného chovu dosáhl dočasné ale mimořádně velké popularity pes Kongo-go z linie Dewa. Do Spojených států se dostala spolu se členy vojenských jednotek řada akit linie Dewa, v níž se projevovaly charakteristické znaky vlivu mastifa a německého ovčáka. Akity linie Dewa, velmi inteligentní a schopné přizpůsobit se nejrůznějším podmínkám prostředí, okouzlily chovatele ve Spojených státech, chovu této linie se věnoval stále rostoucí počet chovatelů a popularita těchto psů rychle rostla. V roce 1956 byl založen Akita Club of America a AKC (American Kennel Club) toto plemeno uznal (zápisy do plemenné knihy a řádné hodnocení na výstavách) v říjnu 1972. Přesto v této době neměly AKC a JKC (Japan Kennel Club) reciproční dohody o vzájemném uznávání průkazů původu, a proto bylo nemožné používat pro plemeno nové krevní linie z Japonska. Následkem toho se akity ve Spojených státech začaly podstatně lišit od akit v Japonsku, v zemi původu plemene. Ve Spojených státech se tak vyvinulo samostatné plemeno, jehož charakteristické vlastnosti a typ zůstávají nezměněny již od roku 1955. To je v ostrém kontrastu s japonským typem akit, do nichž byly za účelem obnovy původního plemene přikříženy akity Matagi. Zdroje: ČMKU, Psi-Velký obrazový lexikon-Esther Verhoef-Verhallen