Guatemala (cestopis) (Republica de Guatemala)

Silniční most přes údolí

Země kávy, bavlny, banánů a žvýkaček a velkého množství ne příliš využívaných nerostných surovin…

Název CZ: Guatemalská republika Název ENG: Guatemala Originální název: Republica de Guatemala Hlavní město: Guatemala (1 170 000 obyv.) Počet obyvatel: 14 279 500 Rozloha (km2): 108 890 Hustota osob/km2: 131,2 Umístění: kontinent Střední Amerika Sousedi: Belize, Honduras, Mexiko, Salvador Úřední jazyk: španělština Gramotnost: 70,6 Náboženství: katolíci (75%), protestanti (25%) Národnostní složení: Guatemalci (50%), Indiáni (25%) Politický stav: republika Členství v mezinárodních organizacích: OSN, SELA Měna: quetzal (GTQ) = 100 centávů Kurz (Kč): 1 quetzal = 3,296 (25. 8. 2005) Časové pásmo: UTC –6, CST (Central Standard Time) Mezinárodní zkratka: GTM Doména (internet): .gt Předvolba (telefon): 00502 Ekonomika: 2/3 vývozu tvoří zemědělské produkty. V zemědělství pracuje polovina práce schopného obyv. a tvoří ¼ HDP země. Inflace klesla pod 5%, nezaměstnanost je na úrovni 8%, zahr. dluh dosahuje 5,8 mld. USD. Hlavní odvětví ekonomiky: zemědělství HDP (USD): 56,53 mld. HDP (na 1 obyv. v USD): 4 100 Vodní plocha (km2): 460 Velká města: Mixco, Villa Nueva Hlavní řeky: Chixoy Moře: Karibské moře, Tichý oceán Podnebí: tropický pás Úhrn srážek: centrální vysočina a pacifické pobřeží kolem 1000-1900 mm; nejvíce srážek v nížině na karibském pobřeží a návětrných svazích hor – mnohdy i více než 3500 mm Roční teploty: v nížinách 26 stupňů; v horách nad 1800 m 10-15 stupňů Celsia Reliéf: Jižní část země tvoří systém Středoamerických Kordiller, které se člení na dvě pásma. Na severu oblasti kolem 3800 m, na jihozápadě až nad 4200 m (nejvyšší Tajumulco 4211 m n. m.). Směrem k jihu spadá do pobřežní nížiny. Západní výběžek země nížinný, na severu vysočiny. Flora: savany; ve vyšších polohách tropický horský les; borovice, duby, smíšené lesy Fauna: pekari, jaguáři, mořské krávy, krokodýli, plameňáci, různé druhy opic, četní endemičtí papoušci (ara arakanga) Využití plochy: lesy (31%), orná půda (25%), pastviny (25%), ostatní (19%) Zajímavosti (architektura): pozůstatky po původních kmenech Popis státu: Historie: Do začátku 15. stol. součástí říše Mayů. Roku 1524 dobyta Španěly. V roce 1821 došlo k rozpadu španělské koloniální říše. V následném období docházelo k bojům, k povstáním, k častému střídání vlád, k vnitřní nestabilitě. Poč. 20. stol. sem začaly ve větší míře pronikat americké společnosti, vliv USA v tomto území sílil. I ve 20. stol. docházelo k bojům a vnitřním válkám, ale také ke snaze o stabilizaci poměrů v zemi. Až 29.12.1996 za přítomnosti prezidenta a tajemníka OSN podepsána mírová dohoda. Ukončila dlouho trvající konflikt, poslední v této části Ameriky. Došlo také k posílení práv původních obyvatel. Během bojů zahynulo více než 100 000 osob, 40 000 je nezvěstných a téměř 1,5 mil. muselo uprchnout ze svých obydlí. Guatemala se administrativně dělí na 22 departementů. Lesy jsou hospodářsky využívány (zvláště na severu země), množství druhů se vyváží (hl. mahagon). Země má velké zásoby nerostných surovin (nejvíce ze všech středoamerických států) – olovo, měď, zinek, žel. ruda, zlato, stříbro, chróm, nikl a menší zásoby ropy. Nejsou však doposud plně využívány. Průmysl se soustřeďuje převážně do hl. města a přístavů. Dopravní síť je převážně jen na jihu země. Hlavní přístavy jsou spojeny i železnicí. Hlavními zemědělskými produkty jsou káva, banány, bavlna, cukr, koření, parfumerie, chicle (šťáva ze stromů na výrobu žvýkaček), dále kukuřice, brambory, pšenice, fazole a zelenina. Chová se skot. Rybolov není příliš rozvinutý. Vývoz: káva, banány, cukr, koření, bavlna Dovoz: paliva, obilí, umělá hnojiva, spotřební zboží, stroje a zařízení, stavební materiály Země obchoduje převážně s USA, Mexikem, Salvadorem, Nikaraguou.

GUATEMALA: Očima cestovatele 1... GUATEMALA: Očima cestovatele 2...

GUATEMALA: Očima cestovatele 1... OKRUH MEXICO - BELIZE - GUATEMALA Délka trvání trasy: 18 dní Ve dnech: 12.8.1999 - 30.8.1999 Počet členů výpravy: 3 Průměrný věk všech členů: 22 let Oficiální název výpravy: Expedice za krásami a kráskami střední a jížní ameriky Peněžní prostředky: Kreditní karty Visa a Mastercard, Americké dolary Přestně tři týdny před začátkem naší cesty jsme si řekli do kterých států to vlastně chceme jet a začali jsme plánovat a vymýšlet. Vzhledem k tomu, že jsme byli tou dobou v USA, tak jsme si museli vyřídit víza tam. Vyslali jsme Pavla (nejmladší člen výpravy) do Waschingtonu aby teda sehnal potřebná víza. Protože ihned na tento okruh plynule navazoval okruh jížní amerikou, měl na starosti vyřídit těch víz poněkud více. Za tři dny se vrátil a moc toho nedovezl. Mexické vízum si máme vyřídit v Bostonu, do Guatemaly prý Češi víza nepotřebují, ale dovezl alespoň víza do Belize. Tak začalo shánění víz do Mexica. Konzulát jsme našli v pohodě, měli jsme dokonce vše potřebné pro naše vyřízení, ale dalo nám velkou práci vysvětlit té úřednici, že potřebujeme víza. Ona nám totiž tvrdila, že prý máme bezvízový styk. No tak jsme šli domů a nechali jsme si přes Česko ověřit jestli má úřednice pravdu. Samosebou neměla, ale čas už kvapil a my měli v řízení i letenky. Den před plánovaným odletem jsme si šli ta víza vyřídit znovu, ale tentokrát jsme byli neústupní a to bylo dobře, protože, jak se později ukázalo, museli jsme to vízum nejednou ukazovat. Takže vízum jsme dostali den před odletem a pořád jsme neměli letenky. Ty se nám vyřizovaly až někde v L.A. Ujišťovali nás, že to určitě příjde expres poštou ráno v den odletu. Tak se i stalo, ale nepřišly ráno, nýbrž v poledne. To už jsme měli nabalené naše malé cestovní batůžky (opravdu jsme si na skoro dva měsíce cestování s sebou vzali pouze dva batůžky pro tři lidi. Prostě nic zbytečného.) a v den odletu jsme už čekali jenom na letenky u cestovní kanceláře, která nám je vyřizovala. Odtama jsme jeli pak už přímo na letiště a ve 14.30 jsme odlétali do Mexico City s mezipřistáním v NY. Tomu se říká dokonalé plánování... 12.8.1999 Start naší dovolené opravdu vyšel, i když se lidi s náma vsázeli, že to prostě nezvládneme odletět. Do Mexico City jsme přiletěli o půlnoci a jelikož jsme všichni byli ve španělsky mluvících zemích poprvé, hned na letišti jsme udělali zásadní chybu. Po výběru peněz z bankomatu nás odchytili taxikáři a už nám pomáhali z věcma do auta. Oni anglicky ani žblept a by zase nic španělsky. Jenom jsme sebou měli knihu z velice užitečnýma frázema, tak jsme jim řekli kam to chceme a ptali se za koik nás tam odvezou. Místo aby odpověděli, tak nás vmanipulovali do auta a už se jelo. Teprve pak nám ukázali ceník (jak se později ukázalo, tak byl falešný) a to už jsme nemohli vystoupit, takže nám nezbylo, než požadovanou sumu, která byla asi dvacetinásobně předražená, zaplatit. To jsme navíc ještě ani nevěděli kde je náš hotel, kde jsme chtěli dojet. Byli jsme vysazeni v nějaké špinavé části města, ve všech průvodcích píšou, že se všude krade, přepadá a my ještě takoví neotrkaní místním prostředím a už si musíme sami v tmavých uličkách, na kterých postává plno pochybných individuí. Hotel do kterého jsme měli zamířeno (a který doporučoval průvodce Lonely Planet) byl zrušený, tak jsme pak obchazeli několik hotelů a ptali se podle frazeologické příručky, jestli mají pokoj pro tři a oni většinou měli, ale plný, tak jsme šli zase o dům dál a štěstěna nás zavedla do hotelu, který byl velmi pěkný, na Mexico i velmi levný a mluvili tam anglicky. Tak jsme se tam ubytovali a zničeni z letadla chtěli spát. Pavel ale chtěl hned jít prozkoumávat místní hospody a přestně jak příručky říkají, nejezte nic, co se připravuje na ulici a co by mohlo být umýváno nebo připravováno z vody, která nebyla purifikována. Tak jsme si dali nějaké maso, co tam rožnili venku na ulici a k tomu džusík z papáje a samosebou vody, která byla převařená jen z velmi malou pravděpodobností. Ještě jsme si na dobrou noc dali pivánko Corona. 13.-14.8.1999 Dva dny stačí na poznání Mexico City a jeho příměstských částí. Zajímavé je náměstí Zocalo, kde je jednak historická katedrála a další stavby španělské architektury a za zmínku stojí i to, že přímo na náměstí je část historických vykopávek a velmi často zde můžete vidět tančící indiány v původních krojích. Kousek metrem a pak tramvají jsou takzvané "plovoucí zahrady" Miraflores, které vypadají jako Benátky, proplouváte se na gondolách, můžete si zaplatit hudebníky a ti vám budou hrát po cestě lodí. Taktéž si můžete kdekoliv vystoupit a třeba nakoupit nějaké tropické květy. No a pak Teotihuacan, kde se nachází pyramida del Sol (sluneční) a pyramida de la Luna (mesíční). Tyto pyramidy na nás svou ohromnou velikostí udělaly dojem. Bodejť ne, když pyramida slunce je třetí největší pyramida na světě (po pyramidách v Gíze). Bohužel jsme tam dojeli, když už měli zavřený vstup do areálu a za hotel se nám nechtělo platit, tak jsme se rozhodli otestovat náš nový stan a deky z letadla (ano spacáky jsme neměli, protože jsou moc velké, zato taková deka z letadla je lehká, skladná a výhřevná. Doporučujeme British Airways.). Jako na potvoru byly všude stavení a nebo kaktusová pole. Tak jsme se teda rozhodli si postavit stan uprostřed toho kaktusového pole. Zjístili jsme, že plody zdejšího kaktusu jsou jedlé (ale hodně pichlavé) a tak jsme měli postaráno o večeři. V noci klesla teplota pod bod mrazu, protože byly zmrzlé kaluže a tak jsme asi od tří od rána běhali kolem stanu a čekali na svítání. Takové svítání nad pyramidou velkou jako hora, to je taky nezapomenutelný zážitek. Ráno jsme posnídali zase kaktusy a šli se podívat na pyramidy. Vyjít všechny schody až na horu, to není jen taková procházka pro důchodce, ale pořádná makačka. A to jsou ty pyramidy dvě. Byly tam za odměnu nádherné rozhledy do krajiny. Pyramid jsme neměli dost a tak jsme si zajeli ještě do Tuly, kde jsou světově známí kamenní bojovníci, ale nestojí to za to ztrácet tam čas. Ale to je pouze subjektivní, třeba se vám tam bude líbit. 15.-16.8.1999 Jeli jsme autobusem do Guadalajary, druhého největšího města, které leží na západním pobřeží Mexica. Byl to celonoční přejezd a nebyla to naše zastávka, odtud jsme pouze projeli do městečka Tequila (správně, vyrábí se tam tequila a pěstuje se tam všude agave, ze kterého se to dělá). Tam jsme zašli na prohlídku továrny Jose Cuervo (nejstarší tequilová továrna na světě, kde jsme viděli celý proces výroby, včetně koštovačky nejkvalitnější ročníkové tequily. No aby nam nebylo líto, tak jsme v noci zase jeli do Mexico City. 17.-18.8.1999 Fičeli jsme přes město Taxco (stříbrné doly a krásné hory okolo) do Acapulca. V Taxcu jsme se zašli podívat po obchodech se stříbrem, protože těchto obchodů je tam přes 300, tak jsme si i my něco vybrali. Pozdě jsme si ale všimli, že na onom řetízku je napsáno made in Italy. Bylo nádherné počasá a tak jsme hned spěchali do přímořského města Acapulco, kde jsme zůstali celkem 25 hodin. Celý den jsme strávili na pláži, kde nám nosili jídlo a pití přímo pod slunečník. Odpoledne jsme si šli zajezdit na vodních skutrech a já (Petr) jsem si nechal upravit podle místniho folkloru vlasy. Spletli mi je do copánků, takže teď už jsem jako domorodec (včetně opálení). 19.8.1999 Celou noc a půl dne jsme jeli autobusem kolem popřeží a přes hory s nádhernýma vyhlídkama autobusem. Když jsme vystoupili, zjístili jsme, že cílovou stanici jsme o 5 hodin jízdy přejeli, tak jsme sedli na další bus a ve 20.00 (celkem 19 hodin jízdy v buse) jsme dojeli do Oaxacy, kde jsme meli tak akorát náladu pojíst, najít hotel a spát. 20.8.1999 Jsme jeli busem na vykopávky Monte Alban. Pěkné přírodní scenérie a pyramidky. 21.8.1999 Jsme byli v Palenque (zase nějaké Mayské pyramidy) a stihli jsme se zajet okoupat k vodopádům Agua Azul. Tam jsme jeli busem ale zpět jsme jeli na korbě náklaďáku. Krásné vodopády uprostřed pralesa, strašné horko a vlhko, ale voda byla bohužel trochu kalná po bouři. Pak jsme celou noc jeli do Meridy. 22.8.1999 Meridu jsme profičeli a jeli rovnou do Chichen Itzy. Pyramidy Chichen Itza byly nejlépe zachované, jsou v pralese, ale jsou tam tisíce turistů. Ty se nám celkem líbily, i když odpoledne trochu sprchlo. Do jedné pyramidy se dalo jít i dovnitř. Byly to vlastně dvě pyramidy v sobě. V noci jsme jeli do Cancunu busem asi čtvrté kategorie, kde pomalu přepravovali i slepice uvnitř busu, ale prežili jsme to a za odměnu jsme si pronajali pěkně drahý hotel v Cancunu. 23.-24.8.1999 To jsme strávili dva dny v přímořském letovisku Cancun, kde jsou bílé křemičité pláže (říká se jim air-conditioned neboli klimatizované, protože příjemně ten písek chladí). Pro ty kdo neví, kde to je, tak Cancun je přímořské město a je tu Carribské moře (Nick Sloter :-) ). No jestli jste někdy viděli ten přiblblý seriál o nesmrtelném detektivovi v plavkách a mysleli si (jako já), že ta voda je počítačově dokreslovaná, tak jste byli na omylu. Voda v moři je opravdu azurově modrá a opravdu se po pláži prochází hezké slečny v bikinách. Zajeli jsme si lodí na Ostrov Žen (Isla Mujeres). Žen tam moc nebylo, zato šílené vedro. Dali jsme si 14 kilometrový pochod kolem podřeží, chvíli se potápěli a poprvé v životě jsem si zaplaval se žralokem ve vodě, dokonce jsme měli možnost si toho dvoumetrového macka chytnout do ruk. Jsme živí a zdraví, takže to asi nebyl lidojed, nebo už spapal nějakeho turistu před náma. Dále jsme tam navštívili želví farmu a želví líheň krevet velkých. Po dvou dnech válení se na pláži jsme se vydali přes Chetumal (policejní a vojenské město) do dalšího státu naší cesty: BELIZE. 25.8.1999 BELIZE ležící jížněji při pobřeží Carribského moře a se svými ostrovy na nás udělalo dojem. Večer jsme dojeli busem do Belize City, přeckali noc v nejhorším hotelu našeho života, ale prežili (Asi 100 stupňové vedro, rozvrzané a strašně krátké postele a po zemi asi 10cm dlouzí švábi. Prostě idyla. Večer jsme ale pokecali se dvěma amíkama, kteří to tam znali a tak jsme se hned ráno zbalili a jeli motorovým člunem asi hodinu do Carribskeho moře na ostrov Caye Caulker. Po příjezdu za nádherného počasí nás uvítali domorodci slovy: "Wellcome to paradise" (Pro neznalé angličtiny: "Vítejte v ráji") Levný hotel, levné jídlo, hezké slečny z celého světa. Zajímaví lidé a co víc: azurově čistá a teplá voda v karibiku. Chtěli jsme se ještě ten den potápět s bombama v korálových útesech, ale vzhledem k mým 40-tistupňovým horečkám (no jo...úžeh), jsme to odložili na další den. 26.8.1999 Dopoledne strávili kluci očumováním zdejších opalujících se dívek a pitím piva. Já jsem si dával hezky zábaly a papal zmrzlinu. Do odpoledne jsem byl fit a fičel jsem se i koupat. Vzhledem k dokonalému plánovaní (haha) se nám podařilo na ostrově být přestně za úplňku a proto byla uplňková karibská párty (Carribian bonefire full moon party). Velká rákosová chýše sloužící jako bar jenom hučela. Mnoho národností, chlapů a hlavně dívek. Mezi palmami velký oheň kolem kterého tancovalo plno skoro nahých lidí na místní hudbu, míchané nápoje za levný peníz...prostě opravdu Ráj. Dokonce mě přestala bolet hlava. Pařili jsme skoro do rána. 27.8.1999 Na druhý den jsme si zaplatili potápění s opravdovýma potápečskýma bombama, ale protože jsme neměli ani jeden z nás průkazku potápeče, tak jsme nakonec jeli jenom se šnorchlem a brýlema kousek lodí od ostrova na volné moře, kde jsme měli možnost vidět korálové útesy, stovky druhů barevných karibských rybiček, velké žraloky a asi dvoumetrové rejnoky. Paradní půldenní potapění asi se třemi přejezdy z místa na místo lodí nám okořenilo naše putování. Odpoledne jsme přejeli lodí na pevninu a neradi jsme opouštěli tento ostrov ráje, ale dalši zážitky volají... Na pevnině jsme chytli odpolední autobus a přejeli do hraničního města z Guatemalou: San Ignacio. Hranice byly zavřené, tak jsme se nechali přemluvit na hotel a měli jsme dokonce anglicky hrající kabelovou televizi. 28.8.1999 Ráno jsme taxíkem dojeli na hranice z Guatemalou a začaly problémy. Před měsícem totiž změnili zákon a Češi už musí mít víza, které my samosebou neměli. Hlavně že jsme asi tři týdny tomu byli na Guatemalské ambasádě ve Waschingtonu. Takže jsme už si říkali, že se z nás stanou bezdomovci v Belize. Pry měl být konzulát ve městě asi kilometr od hranic. Bylo 6.30 ráno a ke všemu ještě sobota, tak jsme tam jeli taxanem. Zavřeno, čekali jsme hodinu, pak přisel jeden místní a vysvětlil nám, že konzulát je v sobotu zavřený (přitom na hranicích nám celňák říkal, že bude otevřený). Paráda. Pak nám řekl, že konzul (pracovnik) bydlí někde ve stejné vesnici. Po půl hodině hledání jsme stali před jeho vilou a klepali na dveře. 7.30 ráno. Říkali jsme si: on ješte spí. Nespal. Jeden místní, co jim chodí uklízet nám sdělil, že jeli někam na výlet a nikdo neví kdy se vrátí. Mobilní telefon taky nemá.... Všude jenom samá španělština a nikdo ani na celnici anglicky. Nejlepší bylo, že do Mexika se už nešlo vrátit, protože jsme meli vízum na jeden vstup a hraničáři z Belize nám už taky dali do pasu razítko, že jsme opustili zemi, takže ani tam jsme se už vrátit nemohli. Byli jsme vlastne mimo státy v celním prostoru a nemohli ani tam ani zpět. Nakonec nas odchytil jeden Guatemalský taxikář, který měl na "čáře" známého a uměl anglicky a tak to tam protlačil, že volali do Guatemala City a že si máme počkat, co s náma bude. Čekali jsme velice dlouho a pořád se nic nedělo, kolem nás chodily babky tam a sem a vexláci z místní měnou se nás pořád snažili přesvedčit na směnu peněz. Žádná prodejna z jídlem, strašné vedro. Nakonec jsme se natáhli přímo v celní budově na zem, od které šel alespoň trochu chládek. Ve 14.00 se něco začalo dít. Vzali si naše pasy a letenky, které jsme měli z Guatemaly do Peru a šli si je někam ofotit. Nakonec jsme dostali pasy i letenky zpět a do pasu razítko, že nám vstup povolují přestně na 72 hodin. Pro nás to bylo akorát. Náš zachránce taxikář za odměnu vydělal. Vezl nás taxíkem přes 100 kilometrů na Incké pyramidy uprostřed Guatemalskeho pralesa Tikal. Tam jsme se poprve po 25 hodinach najedli a co to neslyšíme, od vedlejšího stolu se k nám nese líbivý zvuk češtiny. Náhoda jako blazen. Slečna Hana bydlící v Ostravě s přítelem Konstanciem z Nikaraguy (ovšem studoval v Ostravě na Báňské, takže taky mluvící česky). Tak jsme hodili řeč, zašli si prohlídnout asi nejhezčí pyramidy z toho množstvi, které jsme měli možnost vidět a večer jsme jeli asi 70 kilometrů stejným taxíkem (taxikář na nás schválně čekal, byli jsme domluveni) do Města Santa Elena, kde už jsme si jenom obešli pár obchodů z dobrotama a přespali v hotelu. 29.8.1999 Ráno nám jel autobus do Guatemala City. Vzhledem k tomu, že cesta vede místy přes prales a v Guatemale se cesty teprve začínají stavět, jsme se divili, že to ten autobus zvládne přes ty šílené hrboly. Jelo se jenom po hlíně a kamenech. Místy to vypadalo jako by autobus už už měl spadnout do rokle nebo se o nějaký výmol převrhne, ale nakonec jsme po 15 hodinách jízdy dojeli do hlavního města, najedli se a taxikem jeli na letiště. Letiště bylo naštěstí úplně prázdné a tak jsme se natáhli na lavičky a spali až do rána. 30.8.1999 Tak to je oficiální konec okruhu po Střední Americe a na tento okruh jsme se přeletem v 8.00 ráno přemístili do Jížní Ameriky, kde pokračovala naše dobrodružství ve státech Peru, Bolívie a Ecuador. Autor: Petr. G. GUATEMALA: Očima cestovatele 2... Úvod. Kdyby se mne v červenci 2004 někdo zeptal, kam bych chtěl jet na dovolenou, určitě bych nevybral Guatemalu. Informace, které o této zemi pronikají do Evropy, totiž nejsou příliš povzbudivé. Stačí se podívat, co píše americké ministerstvo zahraničí nebo americká ambasáda a člověka zvyklého na pohodové Rumunsko či Arménii napadne, že by si měl pro své cestovatelské choutky vybrat jiný stát. Ovšem náhoda rozhodla jinak. Můj zaměstnavatel mi oznámil, že mne v srpnu 2004 vysílá na služební cestu do Guatemala City. Byla plánovaná na tři týdny, ale ihned jsem požádal o další týden dovolené. Strach nestrach, Guatemala je jen jednou za život a cesta se musí využít - i kdybych ten týden musel strávit s organizovaným zájezdem. Nyní jsem doma a vzpomínám na všechny nádherné zážitky, které jsem během čtyř týdnů získal. Před odjezdem jsem rozhodně nevěřil, že tu uvidím tolik zajímavostí a potkám takové množství příjemných a ochotných lidí. Právě jim věnuji tuto prezentaci. Guatemala - Příprava cesty a odlet 15.08.2004 Let KL0685 Amsterdam - México DF, MX0389 México DF - Guatemala To, co napíši o přípravě cesty, neberte v žádném případě jako inspiraci - spíš jako upozornění, s jakými neobvyklými problémy se můžete setkat a s čím je dobré počítat. Sehnat letenku. Pokud se chcete vyhnout USA (protože i na tranzit je potřeba vízum), je nutné využít některý z přímých letů do Mexico City - např. KLM z Amsterdamu nebo Lufthansa z Frankfurtu. Připravit týden dovolené. Mapu je v Guatemale obtížné sehnat, místní je totiž nepoužívají. Skládací mapu Guatemaly 1:500.000 za 70 Q (245 Kč) jsem našel až ve třetím knihkupectví. Pokud se tomu chcete vyhnout, doporučuji stáhnout a vytisknout podrobnou mapu Guatemaly (po regionech) na Mapovém serveru. Místo turistického průvodce jsem si z internetu stáhl několik cestopisů - české reportáže Guatemala 2003 a Koktejl, anglické Enjoy Guatemala a Bootsnall a nakonec oficiální stránky turistické agentury Visita Guatemala (španělsky). Jistě jsem na něco zapomněl, protože toho nakonec bylo přes 30 hustě potištěných stran, ale určitě najdete další podobné odkazy v běžných vyhledávačích, dále v textu nebo u fotografií. Hotel: Pokud přijedete jako turisté, doporučuji Pension Dos Lunas ($10 za 1 osobu v dvoulůžkovém pokoji včetně snídaně a dopravy z letiště). Kdosi mi doporučoval i Hotel Fenix v centru. Prý je "v pohodě", ale upozorňuji, že se nachází v zóně 1, oblasti nejvyšší kriminality, které je nejlépe se vyhnout. Takže jestli mohu radit, zajistěte si jen první noc v Dos Lunas a další den se snažte co nejrychleji zmizet z hlavního města. Na venkově seženete nocleh mnohem levněji ($5 - $2) bez rezervací a bez zbytečného rizika. Protože mne zajímají železnice, bylo pro mne důležitým úkolem také zajistit si jízdu nákladním vlakem z Guatemala City do Puerto Barrios. O tom víc na zvláštní straně. Pokud jste ale normální turista a ne železniční nadšenec, bude pro vás nejlepší využít luxusních a levných autobusů společnosti Litegua. Ještě upozornění pro čtenáře starších průvodců - 18.09.2004 došlo v Guatemale k přečíslování telefonů a původní sedmimístná čísla se změnila na osmimístná. K převodu použijte tabulku (případně formulář). Zajistit očkování. Ze zdravotního hlediska je největším rizikem malárie. Hrozí v nadmořských výškách pod 1600 m (v Guatemala City není, ale např. v Tikalu ano) zejména ve večerních hodinách. Nejlepší ochranou je repelent (už kvůli dalším nemocem), ale doporučuje se také užívat přípravek Malarone (jedna tableta denně po celou dobu pobytu v zamořené oblasti, začít 1 - 2 dny předem a skončit týden po návratu). Jiné očkování neexistuje (jen jiné přípravky). Tablety jsem užíval, problémy jsem z toho žádné neměl. Komáři mne poštípali jen jednou, při návštěvě národního parku Ceibal. I když asi nebyli nakažení (stalo se to kolem poledne), byl jsem rád, že jsem byl chráněný. Takže to doporučuji i jiným turistům. Dalším tropickým rizikem je Dengue - rovněž nemoc přenášená komáry. Proti ní neexistuje ani očkování ani léky (léčí se jako chřipka - klidem na lůžku a podpůrně), ale naštěstí se příliš nevyskytuje. Nejlepší obrana je repelent. Před cestou do Guatemaly se doporučuje i očkování proti žloutence A, žloutence B a tyfu. Žloutenka A vyžaduje dvě injekce s odstupem 6 - 12 měsíců. S ohledem na krátký termín jsem před odjezdem stihl jen první, což znamená cca 70 % ochranu. Po druhé injekci je člověk chráněn (údajně) 100 % do konce života. Očkování proti tyfu chrání cca 3 roky. Způsob přenosu žloutenky B (bezprostředně krví nebo "tělními tekutinami") je takový, že jsem ani o očkování nežádal - bylo by to zbytečné. Přesnější informace najdete na některých stránkách věnovaných cestovní medicíně - například ockovani.pohner.cz nebo www.vakcinace.cz. Sbalit. S sebou se rozhodně vyplatí vzít letní oblečení, ale nezapomeňte ani na lehčí svetr nebo bundu - Guatemala City je v horách a bývá tu občas zima. Od května do října je období dešťů, takže se připravte na kratší intenzívní přeháňky (maximálně 1 - 2 hodiny denně, většinou odpoledne nebo v noci, některé dny vůbec). Pokud na nějaký kus oblečení nebo obuvi zapomenete, může být těžké ho koupit na místě - Guatemalci jsou totiž obecně nižší postavy. (Osobně jsem měl problém ve velké tržnici najít sandály velikosti 44.) Spacák jsem vzal a litoval toho, protože ani jednou nebyl potřeba (všude je teplo a levné hotely) a jen zabíral místo. Naopak jsem si nechal záležet na tom, abych přivezl co nejvíc drobných dárků - Guatemalci jsou velmi pohostinní a drobná pozornost potěší. Mezi kolegy v práci měly úspěch karlovarské oplatky a becherovka, dalším vhodným dárkem byly pohlednice a obrázkové publikace Prahy (nejlépe se kupují v síti Levné knihy KMa). Do Guatemaly je možné dovézt maximálně 3 litry alkoholu (víc než dost) a veškeré potraviny kromě čerstvého ovoce a masa. Elektrospotřebiče vyžadují adaptér (používají tu "americké" zásuvky), snažte se proto s nějakým přijet, na místě se téměř nedají sehnat. Jediná použitelná valuta v Guatemale je USD (nutno směnit na Quetzales). S EURy to ani nezkoušejte, neberou je tu ani v bance (nebo přinejmenším jen v některých). Brát s sebou mobil také nemá smysl - mají tu jiný systém a evropský telefon je nepoužitelný. Ale teď už k vlastní cestě. Z Bruselu jsem odjel vlakem na amsterdamské letiště Schiphol a po odbavení odletěl KLM do Mexika (let trval asi 12 hodin). Cestu jsem většinou prospal. V Mexiku jsem musel vyzvednout zavazadla a projít pasovou kontrolou (stejný systém jako v USA - neuznává se tranzit - ale aspoň není potřeba vízum). Byl tam trochu zmatek, ale nakonec jsem během 3 hodin na přestup vyřídil vše, co bylo potřeba. Letadlo Mexicana nemělo zavazadlový prostor, batoh musel do kabiny. V Guatemala City po mně nechtěli žádný poplatek, stačilo vyplnit formulář, ukázat pas - a požádat, aby mi nedávali veliké razítko na prázdnou stránku, protože ji budu při příštím výletu potřebovat na víza. Na letišti na mne čekal objednaný taxík (od firmy), který mne dovezl do hotelu. Bylo asi 23:00. Druhý den v 6 ráno jsem nastupoval do práce. Exotika začala. Guatemala - Výlet do Antigua 22.08.2004 Autem: Guatemala (prohlídka hlavního města) - Antigua a zpět Původně jsem předpokládal, že centrum hlavního města (Zona 1) úplně vynechám. Turistické průvodce většinou nedoporučují se tu zdržovat, protože je tu největší zločinnost. Ale naštěstí jsme měli přátele, kteří se vyznají. V neděli ráno nás (ještě s belgickým kolegou) vzali do auta a vyrazili jsme na prohlídku města. Zatímco na jižním předměstí (Zona 10) jsou většinou dobře udržované kancelářské budovy a restaurace, v centru stojí staré měšťanské domy v dezolátním stavu. Na fasádách je stále vidět, že to kdysi byla výstavná čtvrť - něco jako pražské Nové Město nebo Vinohrady. Ta doba už je ale dávno pryč, a dnes tu bydlí jen chudina (či spíš spodina). Po dlouhé přímé ulici přijíždíme na centrální náměstí - Plaza Mayor. Tady je údajně bezpečně. Vystupujeme z auta a několik minut se procházíme davem mezi stánky. V jednom rohu protestuje skupina demonstrantů proti firmě Pepsi, ale poslouchá je jen pár jednotlivců. Nás ale zajímají dvě největší památky - Národní Palác (původně sídlo prezidenta, dnes galerie) a Katedrála sv. Jakuba. Zdržíme se tu jen krátkou chvíli, nastupujeme zpátky do auta a vyjíždíme ven z města. Cestou si všímáme moderních budov centrální banky a ministerstva spravedlnosti v těsné blízkosti autobusového nádraží. Pokud sem plánujete přijet, můžete se podívat na plán města (na internetu jich najdete víc, ale kvalita je většinou mizerná; je lépe tomu věnovat energii a nějakou mapu koupit). Vyjíždíme z Guatemala City a míříme do turisticky nejatraktivnějšího města - Antigua Guatemala. Do konce 18. století to bylo hlavní město španělské Střední Ameriky - jenže pak přišlo katastrofální zemětřesení a vláda se přestěhovala do nově vzniklé Guatemala City. Antigua je nyní příjemné malé město s množstvím pobořených koloniálních památek (součást světového dědictví UNESCO), jazykových škol a samozřejmě spoustou turistů. Vládne tu uvolněná atmosféra, naprosto odlišná od hlavního města. Jak napsala jedna turistka, "Antigua is easy". Ne nadarmo je toto město pro řadu návštěvníků základnou pro cestování po celé zemi. Prohlídku jsme začali v bývalém klášteře Casa Santo Domingo, pobořeném při zemětřesení a před 15 lety zrekonstruovaném na luxusní hotel. Je možné se tu projít v parku a prohlížet zříceniny, starou kryptu a muzejní expozice. Potom jsme se projeli centrem, navštívili trh látek, podívali se z dálky na sopku a nakonec zašli do restaurace na opožděný oběd. Čas rychle utekl a navečer jsme se vrátili do hlavního města. Guatemala - Výlet k Tichému oceánu 28.08.2004 Autem: Guatemala City - Puerto San José a zpět V sobotu 28. srpna mne přátelé pozvali na výlet k Tichému oceánu. Sraz jsme si dali až na odpoledne, což znamenalo, že jsem měl půl dne volného času. V jednom z průvodců jsem se dočetl, že poblíž hotelu se nachází jedno z nejzajímavějších muzeí středoamerických kultur - Museo Popol Vuh. Název dostalo podle legendární "mayské bible", sepsané vzdělaným indiánem po příchodu Španělů. Když jsem se v hotelu zeptal, jak se do muzea dostat, dali mi adresu a řekli "show this to the driver". Naštěstí jsem mezitím koupil plán města, takže jsem věděl, že muzeum je také v bezpečné Zoně 10. Neváhal jsem proto a vyrazil tam pěšky. Zona 10 je rozlehlá, jsou v ní většinou hotely, kanceláře, restaurace a částečně i obytné domy. Orientace je jednoduchá, protože všechny ulice jsou číslované a do pravého úhlu. Výjimkou je mimo jiné Museo Popol Vuh v areálu univerzity Františka Marroquina, umístěné v údolí s jedinou přístupovou cestou. Ale i to se dalo najít a po půlhodinové procházce jsem došel k cíli. Muzeum je malé, ale dobře ilustruje tisíciletou historii mayské říše. Zajímavá byla sbírka hudebních nástrojů (vypalované píšťaly), sošek (například "mushroom people" - lidé s houbovými klobouky místo hlav, nepřímý důkaz dávných experimentů s halucinogenními houbami) a keramiky. V poledne jsem se podle plánu setkal s přáteli a vyjeli jsme k Pacifiku. Kdo by čekal nezpevněné venkovské cesty s koňskými potahy, byl by zklamán. K moři vede z Guatemaly moderní dálnice, vybudovaná soukromou mexickou společností. Během zhruba hodiny jsme byli u cíle, v nejbližším přímořském městě Puerto San José, a vydali jsme se na pláž. Pro západní pobřeží je typický černý písek. Oceán není "tichý", ale jsou tu vysoké vlny, takže se prakticky nedá plavat. Koupalo se ale hodně lidí, někteří surfovali. Nachází se tu staré molo, původně s železniční vlečkou určené k vykládání lodí. Poblíž stojí pobořená budova nádraží, nepoužívaná minimálně od poloviny 90. let. Z pláže jsme šli zpátky do města, prošli kolem dlouhé řady prodejních stánků postavených přímo na železniční trati a nakonec zašli na večeři do jednoho z místních hotelů. Odtud jsme se vrátili do hlavního města Guatemala - Výlet k jezeru Atitlán 29.08.2004 Autem: Guatemala City - Panajachel, lodí Panajachel - Santa Catarina Palopó - Santiago Atitlán - Panajachel, zpět Guatemala O Atitlánu se někdy říká, že je to nejkrásnější jezero na světě. Když mi přátelé navrhli, že se tam společně podíváme, neváhal jsem ani chvíli. Jezero je poměrně daleko od Guatemala City. Nejsnazší přístup je z města Panajachel. Vyjeli jsme po Meziamerické dálnici CA1 (Inter-American Highway, nedostavěná hlavní silnice, která měla původně propojit Severní a Jižní Ameriku) směrem na severozápad. CA1 nevypadá jako hlavní dopravní tepna, spíš jako obyčejná silnice 1. třídy bez dělicích čar. Cestou předjíždíme historické americké školní autobusy, které tu pod jménem "chicken bus" zajišťují veřejnou dopravu. Zajímavostí je způsob označování překážek na silnici - pokud například řidič porouchaného kamionu chce varovat přijíždějící auta, položí napříč silnice větve (podobně jako v Arménii, kde se pokládají kameny). Výstražný trojúhelník nikdo nepoužívá, protože by ho stejně někdo rychle ukradl. (I když - jak poznamenal jeden známý - proč ho krást, když ho při prvním použití ukradne někdo další?) Panajachel je město, které žije turistickým ruchem - je tu několik hotelů, spousta restaurací a ještě víc trhovců. Nás ovšem zajímala nabídka lodních zájezdů. Vedle oficiálních turistických lodí, které jezdí podle jízdního řádu, tu fungují i soukromníci, se kterými je možné se dohodnout na individuálním programu. Pokud se sejde větší skupina, jako jsme byli my, dá se většinou vyjednat i nižší cena. Guatemalský kolega se s jedním takovým dohodl, nasedli jsme a vypluli. První zastávka byla v sousední vesnici - Santa Catarina Palopó. Dá se sem dostat jen lodí nebo po okresní silnici, takže je tu minimum turistů. Zastavili jsme se na oběd v hotelové restauraci a prošli kolem skupinky indiánských žen, prodávajících barevné látky. Ruční tkaní je tradičním řemeslem indiánů a oblast kolem jezera Atitlán je místem, kde se údajně dají koupit nejvýhodněji. Jak mi řekli guatemalští kolegové, tato tradice vznikla až po příchodu Španělů - aby indiánští otroci neutíkali z jedné vesnice do druhé, přikázali jim, že musí nosit barevné oblečení (v každé obci jinou barvu). Indiáni si rychle zvykli a tradice trvá, látky z každé obce (například Panajachel, San Juan la Laguna nebo Santa Catarina Palopó) mají svůj specifický vzhled. Ještě k původním obyvatelům - v Guatemale je jich asi 60 % (dalších 30 % je míšenců, zbylých 10 % obyvatel má pouze evropský původ). V naprosté většině jsou negramotní a rozumějí jen řemeslům (a samozřejmě penězům). Školství je bohužel na nízké úrovni - státní školy mají špatné učitele, řada rodičů je navíc raději, když děti pomáhají doma. Lépe situované rodiny, které si to mohou dovolit, posílají své děti do soukromých škol (které jsou ovšem drahé - desítky až stovky dolarů měsíčně). Výsledkem toho je, že guatemalská společnost je pevně rozdělena na bohaté, kteří se drží nahoře, a chudé, kteří kvůli nedostatku vzdělání nemohou ani v další generaci postoupit výš. V posledních letech je ale vidět pohyb k lepšímu - po skončení občanské války roku 1996 roste hospodářství, přicházejí zahraniční investoři (hlavně korejští) a především, původní obyvatelé se už nemusí obávat násilí ze strany partyzánů nebo vojska. Osm let je na hlubší změny ve společnosti příliš krátká doba. Pokračujeme po jezeře do nejvzdálenější obce - Santiago Atitlán. Podobně jako Panajachel, i toto je známé turistické středisko (hlavně proto, že sem na rozdíl od Santa Catariny zajíždějí pravidelné lodní spoje). Vítá nás dav trhovců a stánkařů, dlouho se tu proto nezdržujeme a vracíme se po nádherném jezeře zpátky do Panajachel. Tady neodolám a kupuji několik suvenýrů - barevný ubrus, modrou pruhovanou košili a několik ozdobných propisek - prakticky jediné dárky, které jsem z Guatemaly přivezl. Večer se vracíme zpátky do Guatemala City. Guatemala - Nákladním vlakem do El Rancho 03.09.2004 Vlakem RDC: Guatemala City - Sanarate - El Rancho - Zacapa Začíná první den dovolené a zároveň nejzajímavější část celého pobytu. Před několika dny mi oznámil pan Giron, provozní ředitel Ferrovias Guatemala, že v pátek 3. září ve 12:00 mohu odjet nákladním vlakem z Guatemala City do Puerto Barrios. A protože tyto stránky budou číst železniční příznivci, napíšu nejdříve několik slov o guatemalských železnicích obecně. Pokud vás železnice nezajímají a raději byste chtěli tip na rychlé a pohodlné spojení na východ, podívejte se na stránky autobusů Litegua. Železnice v Guatemale mají 120 let. První trať - z Guatemala City do Puerto San José u Tichého oceánu - byla otevřena roku 1884. První vlak na atlantské pobřeží do Puerto Barrios vyjel roku 1908. Významným akcionářem a přepravcem na této východní trase byla společnost United Fruit (dnes Chiquita), pěstitel banánů. Podařilo se jim vytvořit síť úzkorozchodných železnic (1067 mm), která pod jménem IRCA (International Rail of Central America) ovládla železniční dopravu Guatemaly a Salvadoru. IRCA prosperovala zhruba do padesátých let, ovšem často jako monopol na úkor veřejných zájmů. United Fruit jako hlavní akcionář využívala nedostatečné konkurence a účtovala ostatním přepravcům vysoké ceny, jimiž hradila ztráty z vlastní přepravy banánů. V padesátých letech se toto chování obrátilo proti nim. Minoritní akcionáři žalovali United Fruit o vytunelované zisky, protimonopolní úřad žádal prodej dráhy, vláda bojovala proti monopolu výstavbou hlavní silnice a železniční odbory odmítly z obav o pracovní místa jezdit s moderními dieselovými lokomotivami. Finanční situace IRCA se postupně zhoršovala, firma byla stále ve ztrátě, udržovaná jen vládními úvěry. V roce 1968 byla předlužená společnost znárodněna a přejmenována na FEGUA. Ztrátové hospodaření ovšem pokračovalo. V roce 1994 byla zastavena osobní doprava a roku 1996 i nákladní. Majetku železnice se ihned chopili zloději, vandalové a squatteři. Mezitím ale došlo k nečekanému obratu. Příležitosti si všimla americká společnost Railroad Development Corporation (RDC). Jde o malou dynamickou firmu, jejímž cílem je s minimálními náklady obnovovat a provozovat železniční dopravu v rozvojových zemích. V současnosti vlastní železnice v sedmi státech (USA, Argentina, Guatemala, Peru, Malawi, Mozambik, Estonsko). Jejich obchodní politika je obezřetná a promyšlená - najít si místního partnera, neutrácet zbytečně peníze (když stačí tradiční technologie, není třeba investovat do nových), začít v malém měřítku a postupně se rozvíjet. V Guatemale se setkali s několika těžkostmi. Nejdříve museli vystěhovat ilegální squattery, kteří si postavili chatrče přímo na kolejích. Pak tradičními prostředky (krumpáč, lopata, dřevěné pražce) opravit nejzanedbanější úseky na trati. A když byli téměř hotovi, přišel na podzim 1998 uragán Mitch. Nezbylo než některá místa (například most u stanice Zacapa) vybudovat od začátku. Ovšem vše se nakonec podařilo a 15.04.1999 vyjel první nákladní vlak - nejdříve do cementárny El Chile a později až k Atlantskému oceánu, do Puerto Barrios a Puerto Santo Tomás. Oficiálně se uvádí, že na území Guatemaly je 497 mil (= 800 km; ačkoliv obecně Guatemala používá metrický systém, železnice jako "americký import" měří vzdálenosti i rychlost v mílích) tratí, z toho 200 mil (322 km) provozovaných. Zbytek se možná podaří zprovoznit v příštích letech, pokud bude poptávka na dopravu do Mexika nebo k Tichému oceánu, případně do Salvadoru. Jistého ovšem není nic a neprovozované tratě jsou dnes zcela jistě nesjízdné. Žádné jiné železnice ani tramvaje v Guatemale neexistují. Nepodařilo se mi zjistit, odkud se vzala informace o cca 16.000 km železnic, která se vyskytuje např. v Malé československé encyklopedii i v jiných publikacích. Dráhy jsou úzkorozchodné. Pokud vás zajímá víc, rozhodně se podívejte na rozsáhlou sbírku odkazů a fotografií na oficiálních stránkách Ferrovias Guatemala, z nichž jsem čerpal podklady. Ale teď k mému výletu. Hlavní nádraží v Guatemala City, které se nyní používá jen pro nákladní dopravu, leží v samém centru, v zoně 1. Protože jezdit po městě MHD se příliš nedoporučuje, a ani jsem přesně nevěděl, kde to nádraží leží, požádal jsem kolegy z práce, jestli by mne tam nevzali autem. Vyhověli mi, ale předem se dohodli, že mne tam vezme ten, kdo má to auto nejstarší a nejopotřebovanější. Pokud by tam totiž zaparkovali nové, už by se s ním nemuseli setkat. Projížďka ulicemi centra byla zážitek - jeli jsme kolem obrovské tržnice lemované odpadky, kolem neudržovaných měšťanských domů a nakonec dorazili na náměstíčko s hlavním vlakovým i autobusovým nádražím. Pan Giron nás přivítal (projížděčů tu už měl víc), ukázal nám několik parních a dieselových lokomotiv - a pak už nezbývalo než počkat na příjezd vlaku. Co jsem totiž nevěděl, z tratě k Pacifiku se provozují asi 3 kilometry na překladiště kontejnerů, a odtamtud měl přijet vlak, se kterým jsem měl jet. Vlak přijel asi za patnáct minut, rozloučil jsem se s kolegy, nastoupil na lokomotivu a jeli jsme. Posádku tvořili dva železničáři - strojvedoucí (řídí vlak) a vlakvedoucí (komunikuje s dispečerem). Hlavní nádraží v Guatemala City (198 mil od Puerto Barrios) je netradičně řešené - vlak jedoucí směrem k Atlantiku musí vycouvat, přehodit výhybku a pokračovat vpravo vedle nádraží. Na výjezdu ze stanice jsou zavřená vrata, zastavujeme, pověřený zaměstnanec zkontroluje, že máme povolení k odjezdu a otevírá nám. Ihned chápu proč takováto opatření - hned na druhé straně je chudinská čtvrť, odpadky se povalují všude a žádný rozumný podnikatel by nenechal svůj majetek napospas. Jedeme ulicemi města, podél nízkých domků. Všechny přejezdy jsou nechráněné, viditelnost do postranních ulic je nejvýš tři metry. Jedeme pomalu, téměř nepřetržitě troubíme. Lidé v okolních domech už asi dávno ohluchli. Naštěstí to funguje, auta i autobusy zastavují, k žádné nebezpečné situaci nedošlo. Jedna chudinská čtvrť střídá druhou. Raději ani nefotím, lidé to nemají rádi a jedeme tak pomalu, že by někdo mohl dělat problémy. Na rampě opuštěného skladu skupina teenagerů "něco" vaří v hrnci nad ohněm, hned vedle školy ohrazené vysokým plotem. Jízda pokračuje, na předměstí La Ermitia mi připadá, že v dálce před námi na kolejích něco stojí. Přibližujeme se - a je vidět trhovec, který otevřel svůj obchod přímo na trati a teď rychle skládá zboží stranou a rozebírá stánek. Jedeme pomalu, všechno stihl. Stále troubíme. Město končí a otevírají se nádherné výhledy na krajinu. Přejíždíme přes vysoký most nad řekou Las Vacas a vjíždíme do krajiny zářezů, mostů a tunelů. Trať tady má největší sklon a je zde nejhezčí krajina z celé trasy. Ne nadarmo sem každoročně jezdí turistické zájezdy. Strojvedoucí mi cestou říká, že průměrná rychlost je 10 mil za hodinu (16 km/h) a nejvyšší povolená je 15 mil za hodinu (24 km/h). Cestou míjíme řadu výhyben, na některých se dá na vedlejší kolej vjet jen z jedné strany, některé viditelně nesjízdné. Jednu takovou během naší jízdy dávali do pořádku. Projíždíme několika menšími městy a kolem řady zemědělských usedlostí na samotě. Na jednom místě na nás mávají vesničané. Zastavujeme, a strojvedoucí se domlouvá s jedním z nich. Ukázalo se, že potřebují s dítětem do města k lékaři. Nastupují na prázdný plošinový vůz a jedeme dál. Přijíždíme do stanice Sanarate (158 mil), kde nás čeká křižování s protijedoucím nákladním vlakem. Řízení dopravy je jednoduché - nejsou žádná návěstidla, používá se americký systém TWC (Track Warrant Control - upravená D3-ka). Víc se dovíte na zvláštní straně. Za Sanarate pokračuje horatý terén s tropickou vegetací. Kolem 18. hodiny přijíždíme do El Rancho (136 mil), rozsáhlé stanice na úpatí hor. Největší klesání je za námi, dál až k moři to bude po rovině. Na nádraží slouží příslušník ochranky se samopalem přes rameno. Všímá si, že jsem na lokomotivě, a dává najevo svou nelibost. Strojvůdce mu ukazuje nějaké doklady a říká, že to mám povoleno. To ho uklidnilo. Obracíme se na trianglu. El Rancho je pro mne přestupní stanice, lokomotiva, kterou jsem přijel, se i s posádkou vrací s jiným vlakem do Guatemaly. Je to z důvodu, že ostré oblouky v hornaté části nedovolují průjezd větších lokomotiv, používaných na rovinatém zbytku trati. Vystupuji, čekám na nástupišti a jdu si něco koupit do blízkého obchodu. Protijedoucí vlak přijel asi za hodinu, kolem 20:00 odjíždíme dál na východ. Je naprostá tma, vidět jsou jen siluety hor v dálce a pak trať před námi. Fotografovat se nedá. Na obloze srší blesky, ale neprší. Naštěstí ani nelétají komáři (už jsme dost nízko, malárie by mohla být problém). Před každým přejezdem strojvůdce jako výstrahu střídavě rozsvěcí a zháší dálkové světlo, občas i zatroubí, ale s ohledem na blízké obyvatele ne tolik jako přes den. Ačkoliv už není moc vidět, chci ještě zůstat vzhůru, abych viděl uspořádání ve stanici Zacapa. Tady totiž kdysi odbočovala trať na jih do Salvadoru. Krátce před půlnocí se dočkám, je vidět nový červený most (obnovený po uragánu Mitch - viz fotogalerii RDC ) a triangl (přímá jízda Salvador - Zacapa - Puerto Barrios, Guatemala City - Zacapa - Puerto Barrios nebo Guatemala City - Salvador mimo Zacapu). Pochopitelně směrem na Salvador se už nejezdí, ale nejsem schopen říci, jak daleko jsou sjízdné koleje. Zacapa (103 mil) je další významná stanice na trati, střídá se tu posádka (lokomotiva zůstává). Chvíli po odjezdu je jasné, že už nic zajímavého neuvidím, a tak se ptám vlakvedoucího, jestli by se tu někde dalo spát. Rozkládá mi kus lepenky, na který si mohu lehnout. Nikdy bych nevěřil, že to může být tak měkké a pohodlné. Usínám téměř okamžitě. Guatemala - Nákladním vlakem do Puerto Barrios 04.09.2004 Vlakem RDC: Zacapa - Quiriguá - Bananera - Puerto Barrios; lodí Puerto Barrios - Livingston (Pokračování ze včerejška.) Probouzím se asi v pět ráno. Stojíme na stanici Quiriguá, před chvílí jsme se křižovali s protijedoucím vlakem. Jsem rád, že jsem nezaspal, protože Quiriguá byla kdysi uzlovou stanicí - z naší trati tu odbočovala jižním směrem alternativní trasa na východ do stanice Bananera (oblast můžete sledovat na mapě). Dnes tam stojí odstavené vozy a strojvedoucí říká, že trať už neexistuje. Neuvádí se ani na oficiální železniční mapě. Za chvíli vyjíždíme, naši cestu kříží široká prašná cesta ke známému archeologickému nalezišti. To je ale daleko a za stromy, nevidíme z něj nic (dostanu se sem až příští rok). Krajina je úplně jiná než včera, kolem nás se rozkládají široké louky a plantáže - kukuřice, cukrová třtina a banány. Občas míjíme menší město nebo zemědělskou usedlost. Stav trati je různý, někde jedeme slušnou rychlostí, jinde se houpeme ze strany na stranu. Na jednom místě zastavujeme - strojvedoucí a vlakvedoucí jdou zkontrolovat stav zlomené kolejnice. Vypadá to, že závada není velká a pokračujeme. Několikrát vidíme v dálce před sebou vesničany, kteří přepravují své zboží pomocí podomácky vyrobených kolejových vozítek - push cars. Je to oblíbený dopravní prostředek a poměrně bezpečný, protože vlaky jezdí pomalu a vesničané mají dost času uvolnit trať. Přijíždíme na velkou tržnici do města Bananera. Znovu se opakuje zážitel z La Ermitia - trhovec si rozložil zboží přímo na kolejích. Za stálého houkání projíždíme. Na východním předměstí (Morales) krátce zastavujeme. Ve stanici Entre Ríos hledám stopy někdejší odbočky k farmě Finca Chinoq, ale nic nenacházím. Strojvedoucí ukazuje na prašnou cestu a říká, že tudy to vedlo. Takto asi dopadly všechny tratě v okolí, kromě té naší. Puerto Barrios se blíží, vracím se k batohu a hledám telefonní čísla, která mi dali kolegové před odjezdem. Náhle se vlak zakymácí na poškozené trati, ztrácím rovnováhu a padám i s fotoaparátem v ruce na zem. Vstávám, zkouším foťák - a vidím, že s ním už na tomto výletu další fotky neudělám. Nepříjemná nehoda. Nedá se nic dělat, jedeme dál. Projíždíme posledním tunelem, spící netopýři před námi vyletují ven. Za chvíli se objevuje výhybka a strojvůdce upozorňuje, že tady vlevo odbočuje trať do druhého přístavu Puerto Santo Tomás (asi 2 km). Vlaky tam jezdí jen v pracovní dny. Kolem 13:00 jsme v Puerto Barrios. Nádražní budova tu není, jen menší kolejiště s odbočkami do dvou skladových areálů (jeden přímo, jeden úvratí). Loučím se s posádkou, vlak už od této chvíle v Guatemale neuvidím. Jsem velmi rád, že mi Ferrovias Guatemala umožnila tak krásné zážitky. Vycházím z nádraží na hlavní silnici a hledám přístav, abych se dostal do turistického letoviska Lívingston. Při cestě stojí starý autobus. Ptám se, jestli jede do přístavu, a když řidič potvrzuje že ano, kupuji jízdenku (1.25 Q = 4.50 Kč) a nastupuji. Za chvíli se rozjíždíme, ale připadá mi, že jedeme nějakým divným směrem. Ptám se ještě jednou - a lidé říkají, že do přístavu sice ano, ale do jiného. Nezbývá než vystoupit a jít pěšky zpátky. Po třech dotazech se mi daří najít správný přístav. Zapisuji se na seznam a čekám, až se sejde 15 zájemců - minimální počet pro vyplutí lodi. Asi za 20 minut vyplouváme. Jízda do Livingstonu podél dlouhého pobřeží trvala asi 45 minut a stála 25 Q (88 Kč). Trávit víc času v Puerto Barrios by nemělo smysl - podobně jako ve většině guatemalských měst, ani tady není příliš k vidění. Livingston je příjemné letovisko na pobřeží Honduraského zálivu. Dostat se tam dá jen lodí z Puerto Barrios nebo Rio Dulce (uvidíme za dva dny), silnice tam nevedou. Město je typické tím, že zde žije velké procento karibských černochů Garifuna, údajně původem z Brazílie. V Belize nebo na Jamajce tvoří tito obyvatelé většinu. Lívingston je proto považován za svého druhu "karibský ostrov" v rámci Guatemaly. Vystupuji z lodě a chci začít hledat hotel. Hned v přístavu si mne všímá jeden z místních a nabízí, že mne zavede do hotelu s cenou 40 Q (140 Kč) za noc. Cena mi připadá dobrá, souhlasím a jdu s ním. V hotelu má ovšem recepční jiný názor - 40 Q už neplatí, platí se 50 Q. Obracím se na "průvodce" - toto jsme si nedohodli, jdu jinam. Zastavuje mne na odchodu - pokud nemáš moc peněz, vím o hotelu hned vedle za 21 Q (74 Kč). Souhlasím, a jsem překvapený, že za tuhle cenu mám vlastní pokoj s elektrickou zásuvkou a hustou sítí proti komárům. Klimatizace tu není, ale to mi nevadí, protože ji stejně nemám rád (je nezdravá). Dávám průvodci 5 Q (18 Kč) spropitného a jdu vybalit věci. Sprchy jsou společné pro celý hotel, voda je spíš studená, ale co by člověk chtěl za takovou cenu. Jdu do města, je to typické letovisko s množstvím obchodů a restaurací. Rozhoduji se, zda zítra odjedu, nebo zůstanu ještě jeden den - v okolí jsou podle mapy různé zajímavosti. V přístavu se dovídám, že výlet lodí k Siete Altares, nedaleké přírodní zajímavosti, by vyšel na 90 Q (315 Kč). Přemýšlím o tom, zdá se mi to moc. Na ulici potkávám turistku ze Švýcarska. Říká, že se ze Siete Altares právě vrátila, je to asi 5 km jedním směrem po pláži, byla tam pěšky. To rozhodlo, zítra to musím zkusit také! Stmívá se, jdu se Švýcarkou k jejímu hotelu na pláži a vracím se do města. Cestou zpět na mne vyběhnou dva psi. Po ruce není žádný kámen, naštěstí mi pomohli nějací Guatemalci a psy zahnali. Znovu by se mi sem už jít nechtělo. Co ale v tom případě dělat? Rozhodne se zítra. Guatemala - Livingston 05.09.2004 Livingston (pěší výlet na Siete Altares a zpět) Co dělat v Lívingstonu? Nejlepší je, podívat se do okolí. Ovšem jak? Na jednu stranu jsem měl potvrzeno, že Siete Altares stojí za návštěvu, na druhou stranu se mi nechtělo ani chodit po pláži kolem stejných psů, ani platit 90 Q (315 Kč) za pětikilometrovou projížďku lodí. Jaké jsou další možnosti? Nejlépe je jít do přístavu. Německá studentka medicíny mi říká o lodi, která každé ráno v 7:00 vyplouvá do okolních odlehlých vesnic - vozí se s ní lékaři a zdravotníci z mezinárodního projektu, kteří tam jezdí pomáhat. Ani takovýto program mne příliš nelákal (navíc už bylo pozdě). Němka odplouvá do Puerto Barrios, čekám dál. Za chvíli přichází týž domorodec, který mi včera sehnal hotel. Když vidí, že hledám program, nabízí mi pěší výlet k Siete Altares s průvodcem Happy Fish za 50 Q (175 Kč). To už zní rozumněji, beru to jako "cenu strachu" a souhlasím. Přivádí mne do restaurace, kde už čekají dva Kanaďané. Za chvíli přichází jeho kolega a jdeme. Průvodce nás nejdříve přivádí na policejní stanici. Proč? V Guatemale platí předpis, že každou turistickou skupinu musí doprovázet policista. Zločinnost na venkově prý už není velká, ale toto pravidlo stále platí - Guatemala má z minulosti špatnou pověst a nechce si dovolit další incidenty s účastí cizinců. Turisty chrání zvláštní složka policie - Politur. Naši skupinu tedy tvoří tři turisté, jeden průvodce a dva policisté, kteří se drželi několik kroků za námi. Oproti očekávání jsme nešli nejkratší cestou po pláži, ale městem, a průvodce nám ukazoval např. masívní betonový dům nakloněný na stranu po uragánu Mitch, hřbitov s bledě modře pomalovanými hroby (1.11. se na hřbitovech jí, pije a tancuje), různé rostliny, dílnu na výrobu bubnů apod. Sám bych se sem nikdy nedostal. Kousek cesty jsme se svezli - i s policisty - na korbě pickupu Toyota, a pak i krátký úsek loďkou po řece k moři. Připlouváme na pobřeží a před námi se otevírá krásná pláž jako vystřižená z argentinského seriálu. Bílý písek, palmy, domy se střechami z palmových listů - zkrátka karibská idylka. Zdržíme se tu několik hodin (v ceně je i oběd v místní restauraci). Když jsme si dost zaplavali, pokračujeme k Siete Altares. Je to malé jezírko s vodopádem, ukryté v hustém lese. U vchodu si otevřel restauraci nějaký "alternativní" Němec (asi 40letý příslušník hippies). Jdeme si ještě jednou zaplavat a vracíme se po pláži zpátky do Lívingstonu. Rozcházíme se, jde do restaurace na večeři. Setkávám se tu s Belgičanem žijícím v USA a Němcem polského původu. Říkají mi, že dnes byli na Cabo Tres Puntas (poloostrov s majákem a plážemi naproti Lívingstonu) soukromou lodí asi za 100 Q (350 Kč) z druhého mola, než na kterém jsem čekal. V Lívingstonu jsou totiž dvě mola - z jednoho vyjíždějí pravidelné spoje, z druhého (u benzínové pumpy) pak levnější soukromníci. Škoda, že jsem to nevěděl dřív, výlet to mohl být pěkný - i když bych pak zase určitě litoval Siete Altares. V každém případě se potvrdilo, co napsala před časem Emma Beyn - nejspolehlivější informace v Lívingstonu jsou ty, které si lidé řeknou navzájem. Guatemala - Rio Dulce 06.09.2004 Lodí: Livingston - Rio Dulce, pěšky Castillo de San Felipe, busem Rio Dulce - Finca Ixobel (Poptún) V Lívingstonu bylo hezky, ale dovolené jsem měl jen týden a Guatemala nabízí daleko víc než jen sladké nicnedělání na pláži. Mým dalším cílem bylo Río Dulce, obec, kde stejnojmenná řeka protíná hlavní silnici na Tikal. Dá se tam dostat dvěma způsoby - buď lodí do Puerto Barrios a odtamtud autobusem, nebo přímo lodí. Poučen Belgičanem, šel jsem na "správné" molo a ihned si mne tam všiml majitel jedné lodi. Už na ní sedělo několik Guatemalců, jedna husa a několik kuřat v tašce. Standardní sazba na tomto molu je 75 Q, oficiální dopravce na sousedním vybírá 90 Q. Za chvíli jsme vypluli a zhruba po hodině a půl byli u cíle. Río Dulce je mraveniště. Podél hlavní silnice jsou nahuštěné stánky, je tu i velká tržnice. Lidé se proplétají mezi auty. Potřeboval jsem se odtud dostat k nedaleké památce - španělskému hradu Castillo de San Felipe. Ovšem jak? Autobusové zastávky tu nejsou označené a připadalo mi, že by mne odsud odvezl nejvýš taxík. Rozhodl jsem se jít pěšky. Cesta vedla částečně lesem, míjel jsem několik luxusně vypadajících hotelů. Asi po půlhodině jsem byl na místě. Téměř ve stejný okamžik vedle mne zastavil mikrobus a vystoupila z něj německá turistka. Říkala, že takovéto mikrobusy jezdí velmi často a stojí jen 3 Q (11 Kč), takže jsem šel pěšky zbytečně. Castillo de San Felipe je dobře zachovalý hrad na břehu jezera Izabal uprostřed upraveného parku s palmami. Prohlídka je rychlá - každý může snadno vylézt na hradby a dívat se po okolí (prakticky jen po parku a jezeře), ale interiéry jsou prázdné. Ještě jednou si jdu zaplavat (do jezera) a zpátky autobusem. V Río Dulce je velká kancelář firmy Autobuses del Norte, která zajišťuje dopravu na trase Guatemala City - Flores (čili spojení s národním parkem Tikal). Na zdi mají namalovaný jízdní řád - autobus jede ve 14:30, 15:30 a 17:00. Chci si koupit jízdenku na 15:30 do Finca Ixobel, známého agroturistického hotelu u města Poptún. Odpovídají mi - v 15:30 nic nejede, musíte v 17:00 za 30 Q (105 Kč, vzdálenost asi 100 km). Nelíbí se mi to (přijel bych za tmy) a nevěřím jim - že by v Guatemale nejel na hlavní silnici dvě a půl hodiny žádný autobus? Nevzdávám to a raději čekám - určitě někdo pojede dřív. Skutečně, pár minut před 15:30 přijíždí autobus konkurenční firmy Maria Elena a pomocník řidiče svolává cestující. Nastupuji, jízdenka je jen za 20 Q (70 Kč). Zastavujeme v každé vesnici, prakticky kdekoli na zamávání, ale jinak jedeme rychle. Na křižovatce v obci Modesto Méndez (pojmenované po guvernérovi, který podporoval výzkum naleziště Tikal) máme delší přestávku na občerstvení. Po několika kilometrech se před námi objevuje něco jako hraniční přechod, sjíždíme z hlavní silnice a odbočujeme k úřední budově se závorou. Není to hranice státu, ale oblasti - vjíždíme do regionu Petén, který se chrání před chorobami rostlin a zvířat. Ovoce, maso ani jiné zemědělské produkty se sem z jiných regionů Guatemaly nesmějí vozit. Po namátkové prohlídce zavazadel pokračujeme. Asi za dvě hodiny jsme u cíle - autobus zastavuje, vedle silnice je malá směrovka "Finca Ixobel" vedoucí na lesní cestu. Do hotelu je to ještě asi 2 km lesem. Jsem rád, že je stále světlo. Finca Ixobel je známý hotel - mimo jiné kvůli aktivitám, které tu organizují (prohlídka jeskyně, jízda na koni apod.). Když jsem uvážil časové nároky, neměl jsem nakonec o nic z toho zájem. Rozhodně ale nelituji, že jsem přijel - dalo se tu setkat s řadou lidí z celého světa. Byl tu například Libanonec, který je starostou pohraniční obce v Belize a v Poptúnu organizoval konferenci nevládních organizací z Belize a Guatemaly s cílem vyřešit letitý hraniční spor mezi oběma zeměmi (Guatemala vznáší nárok na území Belize a v minulosti několikrát hrozila válka). Nebo dva Američané, kteří vyprávěli své zážitky z návštěvy pyramid El Mirador (nevede tam silnice, jen pěšina; je nutné najmout v poslední vesnici domorodce s koněm, který poveze zásoby, a dojít tam pěšky - cesta tam a zpět trvá dva dny). Guatemala - Tikal 07.09.2004 Busem: Poptún - Santa Elena - El Remate - Tikal (prohlídka národního parku) - El Remate Je ráno ve Finca Ixobel, snídám a připravuji se na odchod. Předpokládal jsem, že půjdu pěšky na hlavní silnici na autobus - stejnou cestou jako jsem přišel. Před jídelnou ale potkávám dva Američany, kteří už zavolali taxi a jedou také do Poptún. Jedu s nimi (20 Q = 70 Kč celkem pro tři osoby za tu rychlost stojí) a za chvíli jsme v centru města na prašné silnici. Loučím se s Američany (jedou opačným směrem) a hledám autobus na sever do Flores. Za chvíli přijíždí mikrobus, nastupuji, batoh putuje na střechu. Uvnitř se dávám do hovoru s člověkem z Belize, který se vrací do své země. Asi po 100 km přijíždíme so Santa Elena, průmyslového a obchodního předměstí Flores. Vystupujeme a Belizan mi ukazuje cestu k dalšímu autobusu. V guatemalských městech totiž nebývá jedno centrální autobusové nádraží, ale autobusy stojí podle směrů v různých ulicích. Nacházíme autobus, nasedáme a jedeme - on k (jedinému) hraničnímu přechodu Cd. Melchor Mencos, já vystupuji dřív - v obci El Remate na břehu jezera Petén Itzá. Tady má být podle všech průvodců poslední slušná možnost ubytování před národním parkem Tikal. Vystupuji a hledám nocleh. Asi šestileté dítě mi ukazuje hotel za 30 Q (105 Kč) na noc. Jenže si z internetu pamatuji, že v obci je ještě jeden, stylový hotel s dlouhým jménem (asi jsem v internetu našel La Casa de Don David - ovšem jak se teď na to dívám, určitě to byl jiný). Chci ho vyzkoušet, a vypadá, že stojím těsně vedle něj. Dítě mi říká, že ten je za 35 Q. Není to až tak velký rozdíl, jdu tam. Skutečně, hotel je velmi stylový - rozkládá se na kopci porostlém stromy, hosté bydlí ve zděných bungalovech bez oken a bez dveří (něco jako ozdobená autobusová čekárna), zděná je i postel, na které leží povlečená matrace. To stojí za to vyzkoušet. Dávám dítěti 1 Q a pohled Prahy, odkládám batoh s většinou věcí do zamčeného skladu a jdu ven, na autobus do národního parku Tikal. Je něco po 12. hodině. Ze školy vycházejí děti v uniformách (nosí je všichni žáci státních škol), každý drží v ruce mačetu. Mačeta je tu univerzální nástroj - seká se s ní tráva, kukuřice, cukrová třtina, kokosové ořechy, větve, zkrátka cokoli. Asi měli pracovní vyučování. Protože už čekám asi 15 minut a autobus nikde, ptám se prodavačky v obchodě, kdy nějaký pojede. Odpovídá, že nejbližší ve 13:00 k bráně parku. Skutečně asi za půl hodiny přijíždí, je to starý americký školní autobus, tady ho používají hlavně děti a místní lidé. Turista není uvnitř žádný. Když říkám, že chci do Tikal, nejdříve váhají a odpovídají, že tam nejedou. Nakonec mne ale vezmou. Před vjezdem do národního parku je závora, autobus tady končí. Jdu k hlídačům a ptám se, jak dál. Odpovídají - teď je asi 13:45, a pokud si koupíte vstupenku po 15:00 (za 50 Q = 175 Kč), bude vám platit i zítra. Park je ještě asi 10 km, takže bude nejlépe, když tu počkáte - v 15:00 pojede nejbližší autobus. Takže čekám v restauraci, popíjím pomerančovou šťávu, na silnici je naprostý klid. Z nudy se ptám majitele, zda je nějaké spojení do archeologického naleziště Uaxactún - podle mapy je nějakých 20 km na sever od Tikalu po pěšině (nikoliv po silnici) a na první pohled to vypadá, že doprava bude stejně obtížná jako do El Mirador, o kterém mi říkali včera. Okamžitě mne vyvádí z omylu - autobus, který má přijet v 15:00, pokračuje do Uaxactún a končí tam. Zpátky se vrací zítra ráno - a je to jediný autobus, který tam jezdí. Náhle jsem věděl, že jsem udělal pořádnou chybu. Bez zavazadel, ale především bez protimalarického přípravku, který se musí brát každý večer ve stejnou hodinu, nemohu strávit ve Uaxactúnu noc (jinak by to šlo - je tam hotel za Q60 na noc a údajně i snad nějaké levnější). Musím se vrátit - a do Uaxactúnu se nedostanu buď vůbec, nebo jen velmi obtížně. Co se dá dělat. Pojedu do Tikalu, prohlédnu si co se dá (park zavírá v 18:00) a zítra se uvidí. Autobus přijel podle plánu, kupuji vstupenku a jedu do centra parku (hotel, prodejny suvenýrů, velké parkoviště). K jednotlivým pyramidám vedou dobře značené cesty. Mimo cesty se prakticky nedá vstoupit, všude je hustá džungle. Po parku procházejí policisté z Politur. Nemá smysl popisovat jednotlivé stavby, podívejte se na fotografie, případně ještě lépe na odkazy pod nimi (s jednorázovým fotoaparátem od Codacu se nedají dělat zázraky). Potkávám dva Američany, kteří se tu procházejí s guatemalským známým (průvodcem?). Pokud to byl průvodce, příliš jim neřekl - vypadalo to, že ti Američané vědí víc než on. Na nečekaném místě nás chytl prudký liják, není se kam schovat, jsme mokří na kůži. Naštěstí je teplo. Vylézáme na pyramidu Templo III (přímo po památce se lézt nesmí, ale všude jsou vybudovaná dřevěná schodiště) a sledujeme krajinu - hustý les s vyčnívajícími vrcholky pyramid. V dálce pozorujeme opice skákající po stromech, občas se dá zahlédnout i papoušek, doléhá k nám spousta zvířecích zvuků. Američané zůstávají (jsou ubytovaní přímo v národním parku), já se už dívám po hodinách, protože v 18:00 park zavírá a nemusel bych se dostat zpátky. Asi v 18:10 jsem na parkovišti, kde právě odjíždí poslední mikrobus. Mávám na něj, zastavuje a mohu jet. Do El Remate přijíždíme v naprosté tmě. Nastává problém - zapomněl jsem, jak se jmenuje můj hotel. Vesnice je dlouhá a není téměř vidět na krok. Pomalu jdu dopředu, dávám přitom pozor na psy a neosvětlené cyklisty. Konečně vidím známou cestu do kopce. Vybírám z batohu přípravek proti malárii, jdu na večeři a pro dnešek končím. Guatemala - Tikal & Uaxactún 08.09.2004 Busem: El Remate - Tikal - Uaxactún a zpět Vstávám a vycházím z hotelu v El Remate na ulici. Kam se vydat? Podívat se ještě jednou do Tikalu, nebo už odjet do vnitrozemí? Kdyby se v tento okamžik poblíž mne našel někdo, kdo by měl zájem o mou včerejší vstupenku do národního parku (platí ještě celý dnešní den), asi bych se tam už nevracel. Ale na ulici jen pobíhají psi - jede se zpátky! Nastupuji do přijíždějícího mikrobusu a mířím zpátky do národního parku. Prohlížím zbylé památky, které jsem nestihl včera, vylézám ještě na jednu pyramidu a dívám se naposled po okolí. Asi v 9:45 si jsem zpátky na parkovišti a předpokládám, že už jsem viděl všechno. Co teď? Mohl bych se vrátit a pokračovat do vnitozemí. Ale stále mne láká Uaxactún, který mi zbytečně utekl včera. Pojede tam něco? Dávám si limit - počkám dvacet minut, a pokud mne tam do té doby nikdo neodveze, vracím se. Úplně náhodou kolem jede prázdný turistický minibus, zřejmě si ho tam někdo objednal. Nastupuji, cena je 40 Q (140 Kč) za 23 kilometrů. Silnice je úzká, částečně asfaltová. Jízda trvá asi hodinu, cestou potkáváme několik protijedoucích aut. Řidič mi zastavuje v centru vesnice - tvoří ji malé domky, uprostřed je obrovská plocha, na které se pasou koně a suší byliny. (Později mi řekl jeden zvěrolékař, který tu kdysi pracoval, že na místě pastviny bylo kdysi letiště, na které dopravovala americká firma Wrigley zboží pro místní obyvatele. Od té doby, co vystavěli silnici, se už ale nepoužívá). Řidič mi ukazuje, kterým směrem se dostanu k archeologickým památkám - jsou to dvě drobná naleziště na opačných koncích vsi. Jdu si je prohlédnout, mezitím potkávám jiný mikrobus s turisty. Když jsem všechno viděl, vracím se do centra a v dálce vidím, že zrovna nějaké auto odjíždí. Nedochází mi, že možná bylo dneska poslední. Ve vesnicích totiž všichni jezdí ráno do města a večer zpátky. Jdu si koupit něco k jídlu, druhá výprava se také zdržuje, asi za hodinu a půl odjíždějí a mávám na ně, jestli by mne vzali. Odpověď je jednoznačná - toto je objednaný zájezd, nikoho dalšího nebereme. Vypadá, že jiné auto ve vesnici není. Po další hodině marného čekání mi připadá, že už není co ztratit a jdu pěšky. 23 kilometrů mi trvá asi 3 hodiny, snažím se jít rychle, protože odpoledne by mohla přijít bouřka. Potkávám jen domorodce s mačetami, žádné auto - až na jeden plně naložený taxík a krátce před cílem i linkový autobus, který se stejně bude vracet až zítra. Kolem 16:00 jsem zpátky v Tikalu a za další hodinu a půl přijíždím mikrobusem k hotelu v El Remate, kde jsem už tuto noc spát nechtěl. Strávil jsem víc času chůzí a čekáním než prohlížením památek. Chyba se ale stala už včera - že jsem se ubytoval v El Remate a ne ve Uaxactún. Dnes už moc na výběr nebylo. Vzhledem k tomu, jak jsou zajímavé památky v Guatemale odlehlé a obtížně přístupné, by jakýkoli dnešní program nejspíš dopadl podobně. Guatemala - Santa Elena, Sayaxché, Ceibal 09.09.2004 Busem: El Remate - Santa Elena - Sayaxché; lodí Sayaxché - Ceibal (prohlídka národního parku) a zpět; busem Sayaxché - Raxrujá Konec dovolené se blíží, je čas se začít rychle posouvat na jih. Před hotelem nastupuji do přijíždějícího mikrobusu a jedu do nedalekého dopravního uzlu Santa Elena. Vystupuji na autobusovém nádraží, spojeném s velkou tržnicí. Všude procházejí děti a nabízejí zboží (ovocné šťávy, doplňky k mobilním telefonům a další). Nejdříve se jdu podívat do města Flores, o kterém píší turistické průvodce. Ptám se na cestu, a protože nevím, jak je to daleko, čekám na autobus. Jeden zastavuje, nastupuji - a zjišťuji, že jedeme jen asi 500 metrů po dlouhé hrázi, okraj Flores je kousek od nás. Jdu tichou ulicí s nízkými bílými domky. Je to naprosto odlišná atmosféra od rušného předměstí Santa Elena. Žádná významná památka ale ve městě není, takže nechci ztrácet čas a po krátké chvíli odcházím po mostě zpátky na autobusové nádraží. Jeden z místních nadháněčů mne přivádí k mikrobusu do Sayaxché, dávám batoh na střechu (mám trochu obavy, aby tam zůstal, než vyjedeme, ale všechno dopadá dobře) a za chvíli jedeme. Proč do Sayaxché? Běžná trasa z Tikalu do Guatemala City vede tak, jak jsem přijel - přes Poptún, Rio Dulce a dál přes Bananeru zhruba podél železnice. Takto jezdí všechny turistické autobusy. Mně se ale nechtělo jet stejnou cestou dvakrát, a raději jsem si chtěl projet druhou, méně frekventovanou trasu. Silnice byla v dobrém stavu, jeli jsme rychle, až na časté zastávky pro nástup a výstup. Cesta vede mírnou pahorkatinou. Před městem Sayaxché přijíždíme k široké řece Río de la Pasión. Není tu most, jen dva přívozy - pro auta a pro pěší. Autobus se obrací, nastupuji na loďku a za 1 Q (4 Kč) jedu na druhou stranu. Vystupuji - a co dál? V okolí je zajímavý národní park Ceibal. K mému překvapení těsně vedle mne stojí loďka plná turistů, která tam má namířeno. Čekají jen na policisty z Politur, kteří musí doprovázet každou výpravu. Berou mne za 90 Q (315 Kč) s sebou. Za chvíli přichází dva uniformovaní strážníci a vyplouváme. Jedeme proti proudu Río de la Pasión, míjíme několik menších vesnic. Cesta jedním směrem trvá asi hodinu a půl. Trochu se dívám po hodinách, protože bych se ještě dnes chtěl přiblížit ke Guatemala City. Vystupujeme u malého mola, vítá nás průvodce a jdeme si prohlédnout park. Vykopávky, podobně jako v Tikalu, jsou uprostřed hustého pralesa, odhaleno je údajně méně než 10 %. K největším zajímavostem patří stély, jiné stavby (např. pyramidy) tu jsou také, ale je jich méně. Na jednom místě se na nás vrhá mračno komárů. Repelent nepomáhá, štíplo mne jich nejméně 5. Doufám, že nebyli nakažení a jsem rád, že jsem pravidelně bral Malarone. Na jiném místě se jednomu z turistů podaří najít a vyfotografovat tarantuli. Čas mne už trochu tlačí a rozhoduji se, jak dál. Španělé se vracejí lodí zpátky do Sayaxché, mne napadá jiná možnost - podle mapy vede z parku osmikilometrová cesta na opačnou stranu k hlavní silnici, kde bych mohl chytit autobus. Ovšem začátek cesty není v parku vidět, a tak se vracím se Španěly zpátky. Rychlejší by to asi nebylo. V Sayaxché zjišťuji, že všechny autobusy na jih odjely, na "jižním" autobusovém nádraží na břehu řeky je úplně prázdno. Za půl hodiny jeden přijíždí. Nastupuji a řidič se mnou objíždí město, troubí a vyvolává - hledá zákazníky. Vracíme se s několika dalšími lidmi k řece. Mezitím přijelo několik mikrobusů z druhé strany (od Santa Elena), lidé se postupně scházejí. Asi za hodinu jsme plní a vyjíždíme. Do Raxrujá, kde vím, že mají hotel, je to necelých 100 km. Začíná se stmívat. Když jsme u cíle, je naprostá tma. Veřejné osvětlení sice svítí, ale moc to nepomáhá. Na ulicích je rušno, do města přijel cirkus a všude chodí množství lidí. Ptám se na "hospedaje" (ubytování) a ukazují mi nevýraznou budovu při hlavní silnici. Na recepci sedí asi 12 letý chlapec. Říká, že se za nocleh platí 15 Q (52 Kč), volá otce a ten mne uvádí do pokoje. Bydlím v 1. patře, budova je stále ve výstavbě (zvenku stojí lešení), přízemí je zděné, první patro dřevěné - pokoj vypadá asi jako kůlna. Výhodou neopracovaného dřeva je, že se nedá určit, jestli je čisté nebo špinavé. Rozsvěcím světlo, ale raději ho zase rychle zháším, protože mezi stropem a zdí je asi 20centimetrová mezera a mohli by sem vlétnout komáři. Dávám si studenou sprchu (jakou jinou?) a jdu na večeři do nedaleké restaurace. Za pečené kuře s fazolemi, čtyřmi kukuřičnými plackami (tacos) a colou platím (včetně spropitného) také 15 Q. Ceny jsou tu naprosto neuvěřitelné Guatemala - Z Raxrujá do hlavního města 10.09.2004 Busem: Raxrujá - Chisec - Cobán - Guatemala City Raxrujá je malé městečko na křižovatce tří cest. Asfaltový povrch má jen ta silnice, po které jsem přijel a kudy také odjedu. Na křižovatce vidím směrovku k archeologickému nalezišti Cancuén. Už se tam ale nepodívám, protože bych do večera chtěl být v Guatemala City. Podél silnice se začaly objevovat mikrobusy. Z jednoho se vyklonil pomocník řidiče a křičí Ko-ko-ko-ko! Ko-ko-kobán! Je jasné, že jede do města Cobán, kam se potřebuji dostat i já. Nastupuji, za chvíli poloprázdní odjíždíme. Proč řidič nečekal na další cestující je jasné za chvíli - přijíždíme na křižovatku San Antonio a přistupují k nám cestující z právě přijíždějícího mikrobusu ze Sayaxché (asi 7 km jedou "severní" a "jižní" autobusy společně.) Krásnou hornatou krajinou jedeme přes Chisec do většího města Cobán. Tady náš autobus končí. Jdu hledat internet. Na hlavní třídě potkávám průvod školních dětí, jednu z akcí k nadcházejícímu Dni nezávislosti (15.09.1821). Najít internet je snadné, píšu několik dopisů, dohaduji si schůzku večer se šéfem a odcházím zpět na autobusové nádraží. Nastupuji do dalšího mikrobusu - tentokrát do El Rancho na hlavní silnici Flores - Guatemala City. Mikrobus pokračuje na západ do města Zacapa, já společně s dalšími lidmi čekám na autobus do hlavního města. Zbývá mi asi 80 km. Za chvíli tu zastavuje pohodlný klimatizovaný autobus společnosti Litegua, jedoucí z Puerto Barrios. Cestujícím pouštějí na videu Titanic. Usedám na volné místo vzadu, vedle mne sedí několik vojáků a student střední školy. Čekám, že cena bude vysoká, ale jsem příjemně překvapený - i zde se platí okolo 20 Q (70 Kč). Pokud jsem měl během celé dovolené z něčeho podvědomou obavu, tak jedině z návratu do hlavního města. Na venkově jsem nikde neměl pocit ohrožení - ale v centru Guatemala City ano. V autobuse se ptám vojáků, kam jedou - kdyby jeli k letišti jako já, nebo alespoň ke kasárnám Aurora, bylo by výhodné se k nim přidat. Bohužel mají namířeno k Tichému oceánu, který je úplně jiným směrem. V Guatemale tedy nemohu s nikým z nich počítat. Teď ještě záleží, na které autobusové nádraží přijedeme. Proplétáme se úzkými ulicemi starého města - a za chvíli jsme na místě. Autobusové nádraží Litegua je přímo v centru, v zóně 1, na ulici plné odpadků. Vedle zaparkovaných autobusů a davu cestujících stojí černý šerif se samopalem. Vylézt z nádraží bych nechtěl. Jdu na druhou stranu a ptám se taxikáře, za kolik by mne odvezl k hotelu Dos Lunas. Říká že za 60 Q (210 Kč), souhlasím a jedu. Auto je bez taxametru a nejméně 15 let staré (nebo tak alespoň vypadá). Proplétáme se ulicemi, dlouho stojíme v zácpě. Konečně přijíždíme - hotel je v zóně 13, čili v lepší čtvrti. Odpovídá tomu i cena - $10, případně 80 Q. Chci zaplatit v Quetzales a zjišťuji, že už skoro žádné nemám - původně plánovaný rozpočet $200 jsem po zaplacení hotelu překročil asi o $6. Dohaduji si schůzku se známými a dávám se do řeči s americkým zvěrolékařem, který pracoval v Uaxactún několik měsíců v rámci Peace Corps a vrací se domů. Říká mi řadu praktických a zajímavých informací, které by se mi bývaly hodily dřív - například, že běžná cena taxi z autobusového nádraží je 40 Q, maximálně 50 Q; že několik desítek metrů od cesty Tikal - Uaxactún stojí rozhledna, ze které se dá pozorovat celý národní park; nebo že v hotelu v Uaxactún (shodou okolností jsem do něj předevčírem vstoupil!) je k vidění muzejní expozice. Škoda. Večer pro mne přijíždí šéf, jdu s ním na večeři, předávám mu pár drobností a on mi vrací všechny cenné věci (například pas a část oblečení), které jsem si u něj pro jistotu na dobu dovolené schoval. Loučíme se (třeba se ještě setkáme) a noc se vracím do hotelu. Guatemala - Odlet 11.09.2004 Let MX0384 Guatemala - México D.F.; KL0686 México D.F. - Amsterdam Schiphol (12.09.) Na poslední den už neplánuji vůbec nic. Peníze jsem všechny utratil a po Guatemala City se mi chodit nechce, i když by ještě bylo ledacos k vidění. Snídám a bavím se s několika evropskými turisty (Dánsko, Nizozemí), kteří včera přijeli. Za chvíli odjíždějí na autobusové nádraží (a dál do Antigua). Protože není co dělat, jdu se projít kolem hotelu. Bydlí tu bohatší obyvatelé. Jejich domy není vidět, protože na ochranu před přepadením jsou všechny obehnané vysokou zdí s ostnatým drátem. Vracím se do hotelu a společně s jedním Američanem jdeme na letiště. Je to asi 15 minut chůze. Na letišti platím výstupní poplatek $3, ukazuji letenku se zaplacenou známkou vrátné u vchodu a jdu k odbavení. Tady mne čeká nepříjemné překvapení - pracovník aerolinek mi oznamuje, že jsem zapomněl jít k pasovému odbavení, které je o patro výš. Protože se už nemohu vrátit (prošel jsem kontrolou), bere ode mne pas i letenku a někam s nimi odchází. Za chvíli se vrací, vše je v pořádku, naštěstí mi ani nedali razítko na volnou stránku. Pak už jen let do Mexika, přestup na KLM do Amsterdamu a nakonec jízda vlakem do Bruselu, "zpestřená" o zajížďku do města Breda a náhradní autobusovou dopravu do Roosendaal z důvodu opravy trati. Takže jaká Guatemala nakonec byla? Jsem velmi rád, že jsem dostal příležitost se tam podívat a díky pomoci přátel, spolupracovníků i mnoha jiných lidí zažít to nejlepší, co tato země nabízí. Kdyby se vládě podařilo dostat pod kontrolu kriminalitu v hlavním městě, byla by Guatemala nepřekonatelným turistickým cílem. Přejme jejím přátelským a pracovitým obyvatelům, aby se jim podařilo překonat všechny těžkosti spojené s přechodem k demokracii a vybudovali prosperující stát. Snad k tomu trochu přispěje i projekt, na kterém jsem tu pracoval. A návštěvníkům těchto stránek mohu jen doporučit, aby se nenechali odradit informacemi z třetí ruky a zažili místní atmosféru i unikátní památky na vlastní oči. Článek v rámci spolupráce poskytla webová stránka: railtrips.euweb.cz/

Více na www:
Www.celysvet.cz
Zobrazit článek
Zobrazit forum
Psi plemena (486)