Reg. číslo CHS: 295/95 Certifikát CHS:Zobrazit Certifikát ::: Plánujeme vrh: 01.05.2011 Hodnocení: 100 bodů ze 100
Chovatelská stanice sibiřských husky
O nás:Chováme sibiřské hasky (siberian husky) v rodiném prostředí jako příjemné společníky, pro výstavy, ale i sport od roku 1989.
Snažíme se odchovávat pejsky v maximální možné exteriérové a povahové kvalitě. Kvalitní a zdravý chov je naší prioritou od samého začátku. Naši psi mají provedena i nepovinná zdravotní vyšetření. Od podzimu 2010 se také věnujeme canisterapii.
O plemeni:Siberian Husky je středně velký pracovní pes, rychlý, lehkonohý a elegantní v pohybu. Postavu má kompaktní s vyváženými proporcemi. Tělo je pokryto hustou mastnou srstí, která je dutá. Uši má husky vždy vztyčené a hustě osrstěné i z vnitřní strany ucha. Hustý kartáčovitý ocas je v pohybu nesený nad úrovní těla a ukazuje na severský původ. Chůze je plynulá a lehká. I bez tréninku je schopen táhnout saně, neboť mu tak velí jeho instinkt. Svoji původní funkci v zápřahu splňuje v plném rozsahu, když táhne lehký náklad mírnou rychlostí na dlouhé vzdálenosti. Svým původním posláním tedy nejde o psa určeného pro sprintové zápřahy.
Jeho tělesné proporce a forma těla vyjadřují základní rovnováhu mezi silou, rychlostí a vytrvalostí. Psi mají samčí výraz, ale nikdy nejsou hrubí, feny jsou jemné, ale bez oslabení jejich tělesné stavby.
.... myslím, že o nich ale nejvíce mluví naše historky.....
To by nebyli seveřani, kdyby nás nezaměstnali nejen pohybem, ale hlavně svou osobitou povahou.
Prvním problémem se ukázala jejich NEHLUČNOST. Holky ve čtyřech měsících začaly výt jako zběsilé a tak – s ohledem na dobré sousedské vztahy – nastalo noční stěhování psů do domu (později – když už nebyla žádná domácí zvířata, přestavěli jsme zděné přístřeší na noční kotce).
Vše pokračovalo, jak jinak, slepicemi. Holkám nebylo ani půl roku a 10 slepic to mělo za sebou. Anička coby junior začala už v 3,5 měsících. Když jich povraždily na 30, stala se situace neúnosná. Rady typu vrbový proutek či studená sprcha úspěch neslavily. Táta to ovšem nevzdal. A já ani netušila, jaké divadlo nám tatík chystá (celou komedii sledovali totiž i naši sousedé). Aničku nechal táta běhat po zahradě a starší holky zavřel do jedné z voliér. Tak tohle děvčata vnímala jako hrubou diskriminaci. Po té přinesl piknikový košíček a zavřel se tam s nimi. Říkala jsem si: „Co že jim to nese dobrého?“ A opravdu, vypustil kuře. Než stačil cokoli říci, kuře bylo K.O. On se snad zbláznil, pomyslela jsem si. Jakoby nestačilo, že včera zase uhnaly dvě slepice. „Au“, přišel na řadu proutek i sprcha a přičichávání k mrtvolce se slovy nesmíš apod. Tak tuhle lekci bych si pamatovala i já. Snad horší než rána prutem bylo to neustálé nesmíš a fuj. Holky se na trofej už ani nepodívaly. Po téhle pětiminutové domluvě táta vypustil druhého nebožáka. A hle: holky odvracely hlavy, jako že tohle je zrovna vůbec nezajímá a chodily kolem dokola voliéry. Uznale jsme pokyvovali – on to fakt dokázal. „To jsem borec, co?“ otočil se táta směrem na balkony a vítězoslavně pokynul rukou … a bylo po kuřeti. Samozřejmě, že lovecké pudy jsme nepotlačili. S chovem slepic jsme přestali, když jich bylo povražděno okolo stovky. Museli jsme dokonce zabít ekologickou sekačku berana Bédu, neboť ho holky zřídily do krve. Nepřežily ani sousedovy hbité perličky, které byly zvyklé navštěvovat naši zahradu. Husy jsme přestali pro jistotu chovat. Jediným tvorem, který přežil řádění a dokonce se i ubránil, byla kočka Zuzka. Ta podlehla nástrahám člověka – otrávila se. Časem, když už doma nebylo co lovit, nastaly útěky. Rybník plný kachen nechával psy chladné. Ty potvory vždy zdrhly lesem, zavítaly na nějaký ten dvorek ve vsi a se svým úlovkem se vracely přes náves a kolem školy domů … to aby se pochlubily.
Každou středu byla ratbořská hospoda zavřená a tak se s kamarády scházíme na naší terase, odkud máme rozhled po rybníce, lese, zahradě a popíjíme pivečko z domácí pípy. A tak jsme zase jednou drželi středu.....
..... grilovali jsme, pěkně se bavíme, popíjíme pivko a vínko. Vyprávíme si zážitky z dovolených, z práce a jak jinak – se zvířaty. V tom se podívám do zahrady, kde psi volně pobíhali, pokud jsme byli doma. S hrůzou jsem zjistila, že smečka (a to už bylo haskounů sedm) je fuč. Byl to pro mě šok, teď tu byli a krmila jsem je jejich oblíbenými grilovanými křidélky. Jako obyčejně jsme vyběhli před dům a poslouchali, kde že štěkají psi nebo řvou slepice (případně jejich majitelé). Nic. Manžel nasedl do auta a objel vesnici. Nic. Sedli jsme tedy na terasu a čekali na návrat trestné výpravy. Najednou je táta je zahlédl v čele s vůdčí Kyrunkou: „Už se vrací!!! …. a nesou slepice.“ Soused bydlící ob dům: „Moje, mám je od neděle.“ Bohužel, z dvaceti nepřežila jediná. Zmizela i snesená vejce.
Když přibyl další haskoun Akon Deborah Eiwy (Akim), nenechala jsem nic náhodě. Od prvního dne jsem začala s tvrdým drilem. Nebylo to jednoduché. Akimovi bylo téměř pět měsíců, když se ke mně dostal. Byl - jedním slovem velmi mírně řečeno - zmetek. Každý, kdo poznal seveřana, ví, že rychle dospívá. Starý pes se navíc novým kouskům učí těžko. Ten lotr po každém maléru jen tupě zíral, což mě vyšroubovalo ještě víc. Netrvalo dlouho a dostal přezdívku – Trubka. Denně hodinu až dvě výcviku přinesly časem ovoce. Pravda něco za něco – Akim nebyl s ostatními ve výběhu, nýbrž doma. Byl, jak říkám, chytrý gaučák. Základní poslušnost zvládal bez větších problémů – a to i v případě, že zahlédl kočku či slepici. Dokonce zvládal i takový povel jako \\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\"nesmíš\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\" a \\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\"zůstaň\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\\". I v zápřahu odváděl super práci. Pravda, vše v naší přítomnosti, běda jak jsme byli mimo jeho zorné či slyšné pole (uměl povely i na písknutí). Běda však, když se mu nevěnovala pozornost, na to si dával sakra velký pozor.
Když máti slavila kulatiny, slíbila jsem, že jí všechno připravím a ona ať si opravdu užívá. S manželem Davidem jsme dojeli na nákup. Koš přetékal nejen vínem a destiláty, ale i uzeninami a sýry a já si libovala, jak z těchto surovin nazdobím mísy. Drahá polovička jela na fotbal a já připravovala pohoštění. Nazdobené skleničky se chechtaly na naleštěných podnosech a láhve se už strachy klepaly v lednici. Akim vše jistil z verandy. Papinkal skrojky masa, sýrů, rohlíků. Dílko šlo pěkně od ruky a tak bylo za dvě hodiny skoro vše nachystáno. Chyběla jen zelenina. Vše jsem uklidila do trouby, která voněla novotou, a naší stařičké mini lednice značky Bosh (ano právě ta dvacetiletá babička s otvíráním na šlapku a páku). Když přijel David, dojeli jsme na chalupu, kterou máme, světe div se, na druhé straně vesnice. Za dvacet minut jsem sklidila úrodu a jelo se domů. Akim spokojeně čekal na verandě. David i já ověšeni taškami odháníme zvědavce od ovoce a zeleniny se slovy, že tohle by stejně nežral, když odpoledne tak mlsal … aby taky jo. Lednice otevřená, trouba taky. Ten trouba Trubka otevřel zásobárny a vyžral veškeré dobroty od uzeného, přes hermelín a eidam až po jednohubky. Na místě nenechal ani máslo a jogurty. Bylo mi do breku. Mísy za patnáct stovek byly v čudu, teda v psovi. A tak jel David na nákup znova. Akim nejen, že dostal sprchu, kterou nenávidí, ale ještě šel za trest do voliéry. To bylo: „Povím, povím.“ On ten trouba totiž nesnášel kotec a vůbec jakákoliv omezení vyjma lidského pelechu a sedačky. Jenže za tu voliéru mi chystal zase odplatu.
To se zase držela středa. Protože bylo venku víc než hnusně a ven by ani psa nevyhnal, zalezli jsme přímo ke zdroji (rozuměj k pípě). Trubka dovnitř nechtěl a dobrovolně hlídal gril plný klobásek a kuřecích paliček. To ale ten lišák už něco šil. Po půl hodince jsme šli zkontrolovat stav masa. Krásně voňavoučké pečínky se na nás smály … Trubka taky. Běloučký kožíšek vybízel k pochvale, jak pěkně Akimek „hlídá“. Ocasem bouchal o zámkovou dlažbu, kocourovi Mackovi i chvilkami dovolil, aby si „zafackoval“ s jeho ohonem. Zbylé kočky jistily dveře, co kdyby něco z té zázračné bedničky něco vypadlo. Začali jsme si naše dílko pod pečlivým dozorem čtvernožců servírovat. Na to přišel soused. „Jde posedět“, pomyslela jsem si. Sousedi jsou strašně fajn a stejně tak milují psy (dá-li se tak trpasličí pudl nazvat). Dokonce se ti jejich rafani naučili i výt – nic úsměvnějšího jsem neslyšela. Jenže soused v jedné ruce držel bílý provaz a v druhé slepici. Ten Trubka si během hlídání grilu vyšel na výlet k sousedovi a ten ho vymákl se slepicí v hubě. Tak mu soused k pobavení všech tu jeho trofej přivázal na krk. Akim koukal jako trubka, hlavu odvracel … styděl se tak, jak se nestydí ani člověk … další výchovný prostředek slavil úspěch. Od té doby – a to bylo dalších 5 let – sousedy nenavštívil.